Dědictví

29.09.2019


Za koly staré fabie, se na polní cestě zvedal prach. Řidič byl po dlouhé cestě unavený a vlastně se podivoval nad tím, že dojel tak daleko. Venku panovalo dusno, že se nedalo dýchat. Otřel si tričkem krůpěje potu na čele a s úlevou si vydechl, když se s vozem ponořil do milosrdného stínu. Neupravovanou polní cestu objal z obou stran smíšený les.

Damián otupěle zíral před sebe, nahá vlhká záda se mu lepila na ošuntělou sedačku. Opět vzal do ruky své tričko, odhozené na sedadle spolujezdce, a utřel si jím obličej a týl. Co na tom, že hrdě nese značku Calvin Clain, teď už je za zenitem. Modlil se, aby byl v cíli. Tohle místo naposled navštívil před lety, nebyl si jistý, jestli jede správnou cestou. V nedaleké dědině se zamotal, ale věděl, že k domu vede příšerná polňačka. Může se jen dohadovat, že míří po té správné.

Byl podrážděný. Vždyť jede do této díry až z Prahy, v takovém vehiklu a tomhle příšerném vedru. I čokl by chcípl. Les ustoupil na troud vyschlé louce, porost na ní už dávno neviděl zelenou barvu.

Sípavě zhluboka vydechl a hodil si na hlavu nasáklé tričko. Doprčic, proč nedal spravit tu klimatizaci? Protože peníze utratil za, v tu chvíli, příjemnější věci. Teď by týdenní pobyt v Amsterodamu za spravenou klimatizaci vyměnil.

Svou realitu si teprve teď začíná uvědomovat. Snad nebude muset dědečka brzo proklínat. Podráždění v něm stoupalo, sotva pomýšlel na budoucnost. Je definitivně po všem, teď se musí o sebe postarat sám. On to ale zvládne, nevzdá se, nikdy! Vždyť mu už bude třicet. Problém je v tom, že mu nikdo nevěří.

" Přilezeš po čtyřech," oznámil mu před pár dny otčím. " Budeš žrát hlínu a hrabat prstíčkem, abych tě vzal na milost. Však uvidíš!"

Damián se jen zašklebil. Pche, to se sekl. Před ním se nikdy plazit nebude. To spíš zajde za matkou, ona mu vždycky půjčí. Damián dal svému dědečkovi na smrtelné posteli slib a ten hodlá dodržet. O jeho dům s pozemkem se přece dokáže postarat. Nemůže ho zklamat, nejdražšího člověka, který byl nejblíže jeho srdci a který, bohužel, nedávno odešel. Zbytek své rodiny nemá příliš v lásce. Až na svou nevlastní sestru Evu.

Konečně se mu před očima vynořil malý bílý dům, v dálce se v těžkém horkém vzduchu vlnil jako chiméra. Damián byl nucený přimhouřit vysušené oči a několikrát zamrkat, aby se ujistil, že to není vidina z dehydratace. Zvedl ruku a snažil se sundat si z očí sluneční brýle. Včera trochu pařili, kamarádi mu uspořádali před odjezdem na konec světa rozlučku, jako by se už do civilizace neměl nikdy vrátit. Kokoti, zakřenil se, když si vzpomněl na včerejší noc. O to horší bylo ale dnešní ranní vstávání a následný několikahodinový pobyt za volantem. Je zázrak, že cestu po dálnici přežil a to nejen on, ale i řidiči v jeho bezprostřední blízkosti.

Vždyť navštívili strip club, vzpomněl si rozjařeně. Kruci, nic si nepamatuje! zalitoval obratem.

Najednou ho z pohroužení tvrdě vytrhl prudký náraz. Ve chvíli nesoustředěnosti, najel do hlubokého výmolu, podvozkem to zadunělo, blatník se se zaskřípěním prohnul a Damián zaúpěl, protože kromě škody na autě, kterou měl už před očima, narazil hlavou do stropu. Rukou si chytil bolestivé místo ve své kštici a druhou vztekle praštil do volantu. Přibrzdil, aby mohl najít brýle, které mu vylétly z ruky. Zapadly dál, než si myslel. S podivně nepříjemným pocitem začal šátrat hluboko pod sedačkou. Vytáhl rozbalenou a napůl snědenou čokoládovou tyčinku Mars, několik kondomů, včetně použitého, kelímek od coca-coly a mapu, která stoprocentně nebyla jeho. Konečně vylovil brýle, byly ale dámské s bílými obroučkami. Chvíli si je překvapeně prohlížel a pak je odhodil za sebe na sedadla. Sakra, nemohly se propadnout do země, skřípal zuby. Příští pokus byl úspěšný, utřel je od prachu do trička a spokojeně si je nasadil na hlavu.

Už toho má dneska plný zuby. Naštěstí je konečně na místě. Odbočil z polní cesty a zaparkoval na malém vyschlém trávníku u plotu. Vypnul motor a se zaskřípěním otevřel dveře auta. Téměř okamžitě schytal facku horkým vzduchem, který ho málem porazil a přinutil si kecnout zpět na sedadlo. Vzpamatoval se, sebral odvahu na druhý pokus. Toporně se vysoukal z vozu a protáhl si ztuhlé končetiny. Následně projel prsty hnědé husté vlasy, které mu zůstaly rozježeně trčet na hlavě, a zapíchl do nich své nepostradatelné sluneční brýle. Rozhlédl se do všech stran. Sakra, to je podělaná džungle, bodlo ho někde v hrudi. Je to horší, než si myslel. Bude svého rozhodnutí litovat ještě dnes.

Zahrada byla zarostlá a neudržovaná, děda péči o rozlehlý pozemek už nezvládal. Kdo ví, jak to vypadá uvnitř. Skoro se bál jít dál, přesto vyšátral v kapse teplákových šortek klíče a brankou vstoupil na dvůr. Zahradu a sad s ovocnými stromy neprocházel, akorát by se popálil od kopřiv. Zamířil rovnou ke dveřím do domu. Cestou zavadil očima o opuštěnou psí boudu.

Dům byl zamčený na dva západy, dveře se s vrznutím pomalu otevřely, a přestože se snažil jednat obezřetně a počítat s čímkoliv, do nosu ho praštil omračující zápach těžkého zatuchlého vzduchu. Okamžitě se s hrůzou zděsil, z obličeje mu zmizela všechna barva a hlava se mu zatočila.

Rázem si s úlevou vydechl. Není možné, aby v domě zůstal zavřený dědův pes.

Nechal dveře dokořán a pokračoval dál tmavou předsíní, zaházenou starými zablácenými škrpály a sešlapanými holínkami. Odbočil prvními dveřmi vpravo, kde byla situovaná kuchyně. Zůstal zaraženě stát ve dveřích, někdo tu pečlivě uklidil. Pokrčil rameny a vešel dál, zastavil se u stolu s opotřebovaným kostkovaným ubrusem. Ležely na něm složené noviny. Damián je zvědavě vzal do ruky, musel je odtrhnout, byly k ubrusu přilepené.

Dvanáctý duben, zahleděl se na titulní stranu sportovní rubriky. Někdy kolem tohoto data ho odvezli do špitálu. Měl mu být nablízku. On ale přišel pozdě, až když byl děda zblblý morfiem a dalšími léky proti bolesti. Nakonec ho rakovina zahubila. Děda ale tušil, že se smrt blíží a stačil napsat závěť. V ní odkázal to nejdražší, co měl, svému jedinému vnukovi.

Damián se cítí nesvůj, takovou zodpovědnost nejspíš nesnese.

S knedlíkem v krku novinami mrštil do koše a obešel zbytek místností. Domeček byl malý a plný krámů. Naproti kuchyni stál skromně zařízený obývací pokoj a za ním sídlila ložnice. Damián všude otevřel okna, jelikož se začínal dusit.

Poté se vrátil ke vchodovým dveřím a s cvaknutím zapnul jistič elektřiny, který byl umístěný venku. Rovnou si vytáhl z kufru auta cestovní tašku a hodil ji v obýváku na zem. Znaveně a bezradně zároveň, sebou praštil do pohovky, v jejích starých útrobách to prasklo a divně zavrzalo. Pružina, která tento nenadálý nápor neustála, vylítla v matraci a odrazila se od jeho levé půlky.

Doprdele! zaječel polohlasně, vyskočil a dal jí pěstí. Příští místo, kde hodlal zakotvit, zkontroloval pohmatem, než se usadil.

Opřel se a rozvalil nohy, složil ruce na hrudi. Co tu kruci bude dělat? Musí každý den jezdit do města, jinak to tu nepřežije. Žádný bowling, kino, fitko, bazén, klub, kamarádi! Jen listí, tráva, hlína a místní verbež...

Přes léto to vydrží, aby všem nevěřícím dokázal, že se mýlili a pak to tu asi pronajme a vrátí se do města. Přesně tak, to je výborný plán.

Natáhl se s o něco klidnějším pocitem po tašce a vytáhl z ní hned nahoře laptop. Ještě ho ani neotevřel, když mu došlo, že tu není připojení na internet. Domem se v tu ránu ozval hrdelní řev. Projel mu mráz po celém těle a téměř se mu vehnaly slzy do očí. Na spánku mu naskočila divoce tepající žíla.

Ne, to ne, to je noční můra. Zhluboka dýchej. Dýchej!

Vyskočil na nohy a vyměnil laptop za mobil, je čas na plán B. Vytáhl sluchátka a plechovku Gambrinusu, přemístil se na dvůr. S úlevou vyhledal zahradní posezení, které tu už je desetiletí a děda ho kdysi vyrobil z kmenu stromu. Dvě lavičky a stůl, namořené tmavou barvou. Usedl a vytáhl z kapsy krabičku Marllborek a zapalovač. Bezděčně zatřásl prázdnou krabičkou, věděl, že tam je poslední. Když se teď bude živit sám, musí začít šetřit. Prvním krokem je, přestat s kouřením. Vytáhl finální cigaretu, labužnicky k ní přičichl, strčil ji do úst, zapálil a láskyplně potáhl. Za chvíli odhodil na zem špačka a otevřel plechovku, napil se teplého piva a s ušklíbnutím ho odložil. Všechno je na nic.

Strčil si do uší sluchátka, rozvalil se deprimovaně na lavičku a pustil si hudbu z telefonu.

O dvě hodiny později ho probudilo jemné lechtání na obličeji. Poslech hudby na zklidnění, se zvrtl ve šlofíka. Rozlepil oči a ucítil pálení na zádech. Zprvu ho oslepilo ostré světlo, když se ale vzpamatoval, uvědomil si, že ho probudily paprsky zapadajícího slunce. Vyškrábal se do sedu, záda měl ztuhlá a podle všeho pořádně spálená, s lupnutím v páteři se protáhl a zívl. Zvedl oči a najednou ztuhl v pohybu. Několikrát nevěřícně zamžoural, přímo proti němu, uprostřed louky, levitoval rozkrojený grepfruit. Strhl si ohromeně z uší sluchátka a postavil se. Vytáhl telefon a několikrát si tento neuvěřitelný výjev zvěčnil. Tohle vstoupí do dějin, pomyslel si.

Neměl ale tušení, jak je naivní. Tento přírodní úkaz zde bude vídat každý letní slunečný podvečer.

Damián byl nadšený z toho, co měl před očima. Louka na kopci hořela oranžovou a žlutočervenou září a na růžovém nebi kraloval purpurový kotouč, tak neuvěřitelně velký, až se zdálo, že se ho človíček může dotknout. Slunce dávalo sbohem dnešnímu dni.

Damián si udělal několik selfíček, než zalezl do domu. Obratem nejlepší z nich přes data v mobilu hodil na sociální sítě a přidal komentář: Už se dědovi nedivím, že to tady nechtěl opustit. Je tu ráj.

Najednou ucítil lehký dotek na rameni. Celý ztuhl a srdce se mu prudce rozbušilo. Nedokázal svou fyzickou reakci ničím reálným podložit, chloupky na šíji se mu ale zježily a srdce v hrudi dál bušilo jako o závod. Ztěžka polkl. Tohle mu vždy dělával on, když byl ještě malý kluk. Položil mu dlaň na rameno a sdělil mu, jak je rád, že jsou spolu. Damiánovi se tentokrát skutečně vehnaly slzy do očí. Má to být snad poslední rozloučení?

Děkuji ti, dědo, zašeptal.