9. kapitola

13.01.2020

9

V sobotu v poledne jsme se s Hankou sešly na náměstí u Neptunovy kašny. V práci jsme se v tom ranním blázinci stihly tak akorát domluvit na hodině a místě srazu a zbytek dne se tak nějak míjely. Hanka si domluvila volno na celé sobotní odpoledne i noc, paráda! Měly jsme v plánu přepadnout největší obchodní centrum ve městě, nakoupit si vše co postrádáme v šatníku i něco navíc a večer si u mě doma otevřít láhev vína. Pak bude záležet jen na náladě, jestli vyrazíme do víru noci.

Během odpoledne se nám opravdu podařilo obejít všechny obchody. Koupila jsem si čepici a vysoké černé zimní boty, v elegantnějším stylu než jsem zvyklá a na mírném podpatku. Moc mi tento měsíc na účtu nezůstalo a tak jsem už nemohla utrácet. Uprostřed týdne jsem si totiž umínila, že když ke mně má přijít ta historicky první návštěva, musí to tam trochu vypadat. Koupila jsem tedy v nábytku konferenční stolek, který tam chyběl jako sůl, teď mám alespoň kde Hanku pohostit a vysokou skříň rozdělenou na dvě části, s poličkami a s věšákem, do níž jsem si dala oblečení. Do staré skříně, která tam už byla, jsem si uložila zbytek krámů, které se mi váleli všude možně. Všechno jsem si za příplatek nechala dovézt a ve volných chvílích skládala. Občas to byl hotový hlavolam, ale poradila jsem si.

Hanka byla na nákupech o něco čilejší. Pořídila si džíny v módním střihu, upnutý bleděmodrý svetřík a halenku v pastelově zelené barvě, která k jejímu typu dokonale ladí.

Odpoledne jsme si parádně užily. Málem bych už zapomněla, jak vypadá taková dámská jízda. Naposledy jsem si takhle vyrazila se spolužačkami po maturitě. Bože, jak je to dávno. Nakupovací maraton jsme zakončily v kavárně, kde jsme si objednaly velký zákusek se šlehačkou, já latté a Hanča capuccino. Po celý den jsme ve chvilkách klidu rozebíraly své nyní už bývalé kluky a ani teď tomu nebylo jinak.

" Nemůžu uvěřit, že ses s Mírou vážně rozešla. Vždycky jsi říkala, že si skvěle rozumíte, věčně jsi ho jen vychvalovala," kroutila jsem hlavou.

" Já se s ním ale nerozešla, to on řekl, že to takhle dál nemá smysl. Nic jiného mi vlastně nezbylo. Já s klukem bydlet ještě nechci. Času je na to dost a navíc mě doma potřebují, nemůžu si jen tak odejít," prohlásila pevně Hanka a rozhořčení si vybíjela na zákusku, který lžičkou pitvala na kaši. Stejně jsem si myslela, že jejich rozchod byla chyba. Ale mlčela jsem, protože sama znám ten nepříjemný pocit, když se jiní míchají do něčeho, do čeho nevidí.

" Hele, víš kolik je na světě chlapů? Nemůžu hned zapustit kořeny s prvním, na kterého narazím," řekla po chvíli a já se rozesmála.

" Máš pravdu, ještě by si dopadla jako já a to určitě nechceš!"

" Ty seš praštěná," šťouchla do mě.

Má pravdu, není to jediný chlap na světě. Jenomže já to nemám tak jednoduché jako ona.

Hanka je bezprostřední, zábavná, milá a ke všem přátelská. Každý kluk ji musí milovat už jen proto, jaká je. Když se k tomu přidá ještě atraktivní vzhled a inteligentní povaha, leckterý jí rád odpustí neustálou zaměstnanost doma a její pověstnou ulítlost. Hanka je prototyp dokonalé dívky: štíhlá drobná blondýnka s dlouhými, hustými vlasy, krásnou broskvovou pletí a blankytnýma očima. Svou krásu umí podtrhnout vždy dokonalým a přesto nenápadným líčením. V oblékání má vytříbený vkus, když ji vidím v civilu, vždy jí to sekne.

Ne, nikdy bych jí nezáviděla, jen svou kamarádku trochu obdivuju. Občas si vedle ní připadám jako šedá myška. Jsem o půl hlavy vyšší a teď i hubenější, tudíž mám i plošší hrudník. Jediné, co mi zůstalo, je pěkně tvarovaný zadek a nohy z toho neustálého lítání po venku. V oblíkání trochu tápu, snažím se najít svůj styl a tak občas kombinuju nesourodé věci. Teď už se snažím učit od své kamarádky a postupně měním šatník za modernější a odvážnější kousky. Předem přemýšlím o vhodnosti barvy a střihu, než si něco koupím. Hanka je naštěstí vždy připravená mi poradit.

" Když si to tak vezmeš, někteří chlapi jsou tak pitomí," zahloubala se nahlas. " Jak si vůbec může myslet, že se k němu vrátíš, po tom všem? Doufám, že o tom ani nepřemýšlíš!" vybafla na mě.

Místo odpovědi jsem si poklepala na čelo.

" No proto, jinak bych si o tobě musela myslet, že ses pomátla a tvé IQ je nižší než jeho. Promiň, že ti to říkám, ale ten Libor je neskutečně drzej idiot. Ještě že tam byl ten... Jak že se jmenuje? To je jedno, prostě bouchač." Hlasitě jsem se rozesmála.

Hanku to ale nevyvedlo z míry a zasněně pokračovala: " Jen škoda, že jsem u toho nebyla. Strašně bych chtěla vidět Libora, jak stáhl ocas a utekl... No ale, když se tak nad tím zamyslím, mám pocit, že ho ten Frodo nezahnal jen ze zdvořilosti. Mohl se na to přece zvysoka vybodnout, nijak se ho to netýkalo," vrhla na mě lišácký úsměv.

" Co tím chceš říct?" Zalovila jsem nervózně lžičkou po jahodě na zákusku.

Hanka přimhouřila oči a začala bájit: " No co, přece je to takový drsňák, klouby na ruce podřený od zlomených nosů rebelujících okolních gangů, na těle jizvy od rvaček kdy mu šlo o život a úspěšný uprchlík před muži zákona. K tomu opuštěný sirotek, který se musí životem protloukat sám, protože na něj bratr zanevřel. Jen na tebe jedinou se usmívá a statečně ti pomáhá zbavit se vyšinutýho bejvalýho..."

" Ty jsi blbá, už buď ticho!" řehtala jsem se, až mi tekly slzy. "Nedělej si ze mě srandu, nebo ti to oplatím," vyhrožovala jsem v zoufalé snaze ji umlčet.

" Tak dobře, sorry... Teď ale vážně, proč by ti říkal Květinko a Princezno?"

" Hej, dost," vytáhla jsem z kabelky kapesník, abych si mohla utřít oči.

" Ne fakt, zapřemýšlej nad tím. Je naprosto jistý, že se mu líbíš. No vidíš, máme tady prvního ctitele," zajásala nahlas kamarádka.

" Ctitele? Ty ses pomátla. Já myslím, že se moc koukáš na romantický filmy. Abych to uvedla na pravou míru, vypadá spíš jak po hladomoru než bouchač, jo a říkají mu Fojta, žádný Frodo! A taky mi přezdívá ledová princezna a Květinka protože mu beztak připomínám hipísačku... Už je ti to jasný?"

Hanka obrátila oči v sloup. " Bože, nebuď tak negativní puntičkář."

" Pouze realista," upřesnila jsem důrazně se vztyčeným ukazováčkem.

Hanka mě neposlouchala a mnula si ruce. " Doufám, že ho dneska uvidím. Jste sousedi, ne?"

" Ano, bohužel," vrtěla jsem hlavou nad tou nenapravitelnou kuplířkou. " Nemáš ani představu, co tam vyvádí za bugr."

" Jsem strašně zvědavá, těším se. Říkala jsi, že je strašně vysoký a má modrý oči, hmm..." rozplývala se, naprosto ignorujíc mou větu.

" Uklidni si hormony, jsou to vobyčejní feťáci a buřiči," mračila jsem se.

" Neboj, já ti ho nepřeberu, je to přece tvůj nápadník," škádlila mě vesele.

Náhle jsem si všimla, že jsme středem pozornosti, alespoň co se týče okolních stolů. Důvodem je Hančino hlučné švitoření a nekonečné nakažlivé chichotání, které ji přemůže pokaždé, když dojde řeč na kluky. Chytla jsem se odevzdaně za hlavu. " Ty ses dočista zbláznila, co mi to přeješ? Nepotřebuju dalšího Libora! Tenhle navíc fetuje... Radši mi pověz o Mirkovi."

" Dík, mám po náladě," nafoukla se. Najednou úsměv od ucha k uchu vystřídal kyselý výraz.

" Nemyslíš, že jste to ukončili moc rychle a bez rozmyslu?"

" Ne, rozhodla jsem se správně. Dal mi ultimátum a já ultimáta nesnáším, nemám na to povahu. Nepotřebuju se usazovat po tříměsíčním vztahu. Navíc můj kluk musí počítat s tím, že mám velkou rodinu a musí to respektovat. V opačném případě dostane kopačky," prohlásila nekompromisně. Tak nějak jsem ale vnitřně tušila, že její tvrdohlavost není opravdová. Že ji jejich rozchod bolí.

Obě jsme se napily, kávy nám už téměř vychladly. Pak Hanka, zase už s rozesmátým obličejem, mávla rukou. " Ale co, zapomeneme na všechny chlapy, vrásky škodí naší kráse. A dneska večer to pořádně roztočíme!"

Z obchodního centra jsme zamířily autobusem rovnou ke mně. Před domem a ani na chodbě, k mé úlevě a Hančině zklamání, nikdo nebyl. Když jsem zavedla kamarádku do svého bytečku, vešla dál s doširoka otevřenýma očima, rozhlížejíc se do všech stran.

" Ty vole, tady bydlíš?" hlesla a hned na to se rozpačitě uchichtla. " Promiň, ale máš to tady, jak bych to jen řekla...divný."

" Proč?" Nerozuměla jsem. A to jsem si dala předtím tolik záležet na úklidu a pořídila si nábytek. Byla jsem z její reakce zklamaná.

Hanka pokrčila rameny a zřejmě nevědomky jí naskočila hluboká vráska nad nosem a na čele, jak se mračila. " Nebojíš se tu?"

" Proč?" Žádala jsem vysvětlení. Sotva vstoupila do mého bytu, ještě se nestačila vyzout z kozaček a pověsit si kabát a už tady tím snad opovrhuje. Jinak si její výraz nedokážu vysvětlit. " Co se ti tu nelíbí? Já vím, není to zrovna moderní byt, ale člověk si zvykne."

" Moderní to tu opravdu není. Řekla bych spíš... starobylý. Ta temná chodba do patra, je tam cítit zatuchlina a vlhkost. Dřevěný podlouhlý okna, zvuky se tu ozývají jako v jeskyni..." Vrhla na mě opatrný pohled. "Dal by se tu natáčet horor. Promiň, já bych tu strachy zmagořila," dodala nakonec.

" Cože?"

Pak zvedla hlavu směrem ke stropu, očima přejela hrubé trámy natřené tmavě hnědou barvou a nakonec zaměřila pohled na vlhkou skvrnu v rohu. Udělala se mi tam teprve nedávno po bohatých podzimních deštích. " Asi máš díru ve střeše," informovala mě zbytečně.

" Já vím," odvětila jsem skoupě. Doufala jsem, že si toho nevšimne. Ale jak vidím, jejímu bystrozraku nic neunikne.

Nabídla jsem jí, aby se posadila na postel. Jinde se u mě sedět nedalo, kromě barové židle u kuchyňského pultu. Ale nový konferenční stolek k posteli výškově bezvadně seděl, takže to bylo sice nezvyklé, ale poměrně pohodlné. A mezitím jsem šla ke kuchyňské lince nachystat pohoštění v podobě brambůrků v solené a šunkové variantě a pro láhev vína. Hanka se sice usadila, ale vypadala pořád sklíčeně. Tvářila se jako hromádka neštěstí. Nemohla jsem se na ni dívat.

" Hele, jestli se ti tady nelíbí, tak to půjdeme vypít jinam. Ale víš, doma to určitě taky nemáte všechno růžový a sterilní," nevydržela jsem mlčet.

Hned zavrtěla hlavou a uznala. " Doma máme prasečí chlívek."

" Tak vidíš, já jsem si nemohla moc vybírat. A taky jsem si už zvykla. Nezdá se mi to tu nějak škaredý a uvidíš, že si taky zvykneš. Dej si pár skleniček a uvolni se." poradila jsem jí.

Hanka se najednou tvářila chápavěji. " Já vím, vůbec to tu nemáš škaredý, tak jsem to nemyslela. Určitě si myslíš, že jsem pěkně nevděčná návštěva. Mám tu jen takový nepříjemný pocit. Víš, je to tu na mě takový těsný."

" To tě přejde, až si dáš víno," strčila jsem jí do ruky láhev červeného, protože slíbila, že ho otevře.

" To půjde rychle, často nepiju, ale když, tak to stojí za to... Chtěla jsem tím říct, že tu máš jakýsi těžký vzduch a ten strop je hrozný. Mám strach, že každou chvíli na mě spadne. A nechci tě strašit, ale mám pocit, že tu někdo je." Koukla po mně a otřásla se.

" Co to povídáš za nesmysly?" vyděsila jsem se.

" Říkám to, co cítím. Nějaký oči na sobě." Objala si paže rukama s lehce vyděšeným výrazem.

" Jaký oči?" zasmála jsem se. Znělo mi to už přes čáru.

" Prostě něčí voči! Kouká to na mě...Fuj." Začala se rukama otírat, jako by to ze sebe chtěla setřást. " Umřela bych tu strachy," dodala tiše.

" Hanko," podívala jsem se na ni zboku káravě. " Nestraš mě." Vstala jsem a šla otevřít okno. " Je to starý podkrovní byt, tak tu jsou na stropě prostě trámy. To není nic divného, už je ani nevnímám. Ten těžký vzduch vyvětrám, a jestli tě děsí ta pavučina nahoře, tak ji smetu. Ale co udělám s těma očima, který vidíš jen ty, vážně nevím. S tím se budeš muset poprat sama." Byla jsem už naštvaná, protože mě její výtky hluboce mrzely. " Můžu tě ujistit, že tu bydlím pár měsíců a strachy jsem zatím neumřela. A ty to tady dneska taky přežiješ, to ti můžu odpřísáhnout," dodala jsem nakvašeně.

Hanka zaraženě seděla a mlčela, zatímco já jsem zavírala okno, protože studený vítr zvenku stačil v mžiku prošumět místností a zcela ji provětral. Usedla jsem zpátky vedle ní a rozpačitě jsme obě mlčely. Po chvíli se po mě Hanka ohlédla a smutně zamrkala. " Můžu mít ještě jednu malou prosbičku? Pak už budu mlčet, přísahám."

Přikývla jsem s očekáváním, co to bude zase za koninu.

" Teď je tu hrozná kosa, zatopila bys? Jááu," vyskočila s jekotem. " Něco mi fouklo za krk!" Třeštila na mě oči, jako bych v tom snad měla prsty.

" To byl asi ten duch," neodolala jsem vtípku.

" Duch?" To slovo hrůzou Hance uvízlo v krku.

" No ten, co tu na tebe kouká," řekla jsem vážně, upírajíc pohled na ni a kamarádka mi zbledla před očima. Zdálo se, že nemá daleko k mdlobám. Zacukaly mi koutky. " Jen klid Hani, okna jsou starý, občas sem zafouká." Poplácala jsem ji po rameni.

Hanka se vzpamatovala a opět nabrala dech. Vyděšený výraz ji ale neopouštěl. " Ty se budeš divit, až to bude pravda," pronesla najednou temně a po jejích ledových slovech mi úsměv na tváři vystřídalo zneklidnění.

" Nech toho. Byl to jen hloupý vtip," napomenula jsem ji a bezděčně se ohlédla po oknech. Hned po nastěhování jsem měla pocit, že těmi starými okny profukuje a tak jsem je zespodu zaizolovala ručníky. Vím, že jimi nefouká. Ne tak, aby po místnosti zničehonic prolétl takový silný průvan. Nechci nad tím přemýšlet.

Otočila jsem kohoutkem ústředního topení a pak sklesle sledovala kamarádčiny krkolomné pokusy s vývrtkou a zátkou. Musíme obě hned zapomenout na poslední okamžiky, jinak si zbytečně zkazíme tolik očekávaný večer. Hanka, jako by mi četla myšlenky, se na mě krátce podívala a po tváři jí přelétl smířlivý úsměv. Rychle jsem odhodila ztrápený výraz a pozvedla koutky, ve snaze jí to oplatit.

Korková zátka po krátkém zápase konečně s mlasknutím opustila hrdlo láhve a my si nalily červené víno do skleniček. Připily jsme si na štěstí a lásku. Hance stačilo jen pár hltů na to, aby se dostatečně uvolnila a byla zase sama sebou. Já jsem taky zapomněla na předchozí nepříjemnosti.

Když už jsem si myslela, že je vše v pořádku, na chodbě se začaly shlukovat zvuky. No jistě, sobota. Nezbylo mi než doufat, že sousedi své perníkové doupě brzo opustí a budou si užívat horečku sobotní noci někde jinde. Slyšela jsem bouchnutí dveří, skupinka vešla domů. Pak se neslo přes zeď až k nám halekání a zvířecí řehtání. Někteří byli zjevně dost opilí.

" To jsou ti pařmeni?" zajímala se zvědavě Hanka.

Přikývla jsem. Nesmí vědět, že jsem doma s kamarádkou, nedali by nám pokoj. Vzala jsem do ruky ovladač a zesílila hlasitost na televizi, kde jsme měly puštěnou hudební stanici. Přesto se mi je přehlušit nepodařilo. Z vedlejší místnosti k nám doléhalo cinkání nějakého skla, jako by sbírali lahve a pak opět vrzly dveře na chodbu a skupinka hlučně vyšla z bytu. Hanka rychle vyskočila, s úmyslem je špehovat. Zarazila ji ale v půli cesty prudká rána na naše dveře. Nebylo pochyb o tom, že se na ně někdo svalil. Hanka se na mě vyjukaně podívala a radši se sama vrátila na své místo vedle mě. Chodbou se s ozvěnou rozlehl vícehlasný hromový hekavý smích a několik peprných nadávek.

" Páni, ty tady máš živo," utrousila zaskočeně Hana a nastrčila mi svou skleničku. " Nalij mi prosím tě plnou, vožeru se. Něco mi říká, že dneska bude dlouhá noc... "

Uspokojila jsem její přání a sobě nalila ve stejné míře. " Ještě že jsme vzaly dvě flašky", pronesla jsem poťouchle a vrhla na Hanku letmý pohled. Hned nato jsme se obě pustily do uvolněného smíchu. Skupinka v podroušeném stavu se naštěstí po pádu jednoho z nich rychle odporoučela a tak jsme měly brzo opět klid.

Po půl jedné ráno jsme otevřely druhou láhev červeného. A protože se nám už nechtělo sedět doma, měly jsme chuť tančit, vydaly jsme se pěšky do města. Hanka mě zavedla do vyhlášené diskotéky, bylo tam plno a musely jsme se dovnitř doslova vecpat. Přesto jsme si na parketě udělaly svůj prostor a protančily se až téměř do svítání. Hanka pak utíkala na brzký ranní spoj domů a já taky.