8. kapitola

29.07.2020

8

Věděla jsem, že ještě zdaleka není konec dne. Na čerstvém vzduchu jsem rychle vychladla a provětrala si hlavu. Soustředila jsem se na práci, ale přesto jsem nějak vnitřně tušila, že musím být připravená na vše. Jak znám Libora, tak snadno se nevzdává. Je jako dravec, čím víc je odháněný, o to urputněji se zakusuje do své kořisti. Ostatně když si vzpomenu na školní léta, než jsme si spolu začali, tak mě doslova uháněl na každém kroku.

Zpozdila jsem se, na volné odpoledne už můžu zapomenout. Zbytek roznášky prožívám ve shonu a stresu, ztratila jsem svou obvyklou koncentraci.

Konečně bylo hotovo a běžela jsem se převléct do šatny. Z práce jsem hodlala jít do obchodu, proto jsem se převlékla do suchých a čistých věcí. Kalhoty se zablácenými nohavicemi jsem si zbalila sebou na vyprání.

Na Libora jsem dočista zapomněla, když jsem v šatně potkala Hanku. Kamarádka mi hned začala líčit, jak její aktuální trápení s Mirkem pokračuje a že se naléhavě potřebuje odreagovat. Ujistila jsem ji, že jsem na tom dost podobně a tak jsme se na místě dohodly, že uspořádáme dámskou jízdu. Nákupy, kafíčko a večer párty. Jenomže díky Hančině vytíženosti nám to přes týden nevyjde, proto jsme se předběžně domluvily až na sobotu s podmínkou, že večer půjdeme ke mně. A zapřísahala jsem ji, aby si zařídila volno až do neděle.

Rozloučily jsme se a já vyběhla ven, vstříc mrholení s deštníkem nad hlavou a úsměvem na tváři. Těšila jsem se jako štěně. Už aby byl pátek, nebo nejlíp sobota. Byla jsem zvědavá, co kamarádka řekne na můj byt. A taky jsem se nemohla dočkat, až si konečně u skleničky vína v klidu poklábosíme. Mohly bychom potom vyrazit na disko, ještě jsem nikde bez Libora tančit nebyla.

Byla jsem tak plná nadšení a euforie, že jsem měla mezi regály v marketu co dělat, abych se přeorientovala na smysluplný nákup. Jakmile jsem však vyšla s nákupní taškou z obchodu, došlo mi, že dnešní dopoledne bude mít dohru. Liborovi se tak povedlo zkazit mi náladu dnes už podruhé.

Stál naproti východu ze supermarketu a nemohla bych ho přehlédnout, ani kdybych to chtěla předstírat. Zaraženě jsem ustrnula na místě a s němým úžasem si ho prohlédla. Měl oblečenou černomodrou nepromokavou bundu, světlé džíny a bílé botasky. Na hladce oholené tváři mu vynikaly ostré rysy s hranatou bradou a dlouhým nosem, a díky vlasům svázaným do culíku, vypadal mladistvě a upraveně. Přeměna roku!

Nejvíc mě překvapilo to, co držel v ruce; krásnou rudou růži. Jeho nenadálá transformace v solidně vyhlížejícího člověka, mi vyrazila dech.

Na rozdíl od dopoledního setkání, přišel tentokrát kompletně převlečený do čistého a nového oblečení. Vlasy, dlouhé po ramena, si učesal a svázal a dokonce, to bylo pro mě nejvíc šokující, si oholil bradku!

Že by se mu po té facce konečně přehodila kolečka a zapadla na ta správná místa? On to snad myslí vážně... Nemohla jsem zadržet smích a tak jsem zabořila tvář až po nos pod bundu, aby to neviděl.

Když mě zahlédl zdráhavě postávat u vchodu, hned za mnou neohrožně vyrazil. Rychle jsem nasadila chladně odměřený výraz.

" Co tu zase děláš? Tebe to ještě nepřešlo?" přivítala jsem ho nevraživě.

" Chtěl jsem ti dát jen tohle, víš, na usmířenou." Natáhl ke mně ruku s růžičkou.

Měla jsem sto chutí tu kytku vzít a omlátit mu ji o hlavu.

" Díky." Přehodnotila jsem to. Ta nebohá květina nemůže za to, kdo ji koupil a tak jsem si ji od něj převzala a svůj vztek ventilovala pouze v představách.

Prolétlo mi hlavou, že mu to musel někdo poradit, nevěřím tomu, že by to byl výplod z jeho hlavy. Dostala jsem od něj květiny jen dvakrát. Poprvé k osmnáctinám a podruhé ke dvacetinám. Na usmířenou mi nikdy nic nedal, a že měl pořádný máslo na hlavě, to ho nezajímalo.

" Všechno dobrý?" Usmál se na mě a tmavýma očima pozorně zkoumal moji tvář.

" Snad si nemyslíš, že jedna kytka všechno spraví," odsekla jsem.

Libor se zamyšleně zahleděl na špičky nových bílých bot.

" Jak jsi mě tu našel?"

Vzhlédl ke mně jasnýma hnědýma očima. " Tak. Když budu chtít, vždycky tě najdu," pronesl tajemně.

To mě dopálilo, ještě si tu bude hrát na Vševěda.

" Tys mě sledoval od pošty? To snad není pravda!" zavyla jsem. Jeho drzost neznala hranice.

Jen pokrčil rameny a mně ujela nadávka. Pak prohodil něco, co způsobilo, že ze mě začala bublat pára jako z vařícího hrnce.

" Proč jsi pořád tak naštvaná? Asi potřebuješ sex."

Zalapala jsem po dechu. Zaťala jsem ruce v pěst, všiml si toho a tentokrát obezřetně o krok ucouvl. Zhluboka jsem nasála vzduch nosem a s výdechem se účinně uklidnila. Následně jsem vyrovnaně, pevným hlasem, prohlásila: " To víš, že jo. Já vlastně ani nevím, jaký to je. Nikdy jsem žádný pořádně neměla."

Vykročila jsem rázně od něj pryč, nezajímala mě jeho reakce. Ještě než jsem se odvrátila, z výrazu jeho ohromené tváře jsem mohla vyčíst, že po jeho egu na místě zůstal jen mastný flek.

Zezadu mě prudce chytil za rameno a obrátil čelem k sobě. V ten moment se střetl s mým pohledem, viděl moji tvář se zlomyslným úsměvem a ruku hned sám radši stáhl. " Ještě že tak, už jsem myslela, že ti jedna zprava dneska nestačila. Můžu ti dát i na druhou stranu, jestli chceš."

Stáhl se zpět. " Ne, díky, málem jsem přišel o zub."

On se mě snad bojí, pobavilo mě to, přestože se za to stydím. Tentokrát jsem promluvila sice o něco smířlivějším tónem, ale o to víc byla má slova nekompromisní. " Ta kytka ti nepomůže, doufám, že ti to došlo. Běž svou energii ztrácet jinam, tady už nikdy neuspěješ." Otočila jsem se vzad a kráčela pryč. Následoval mě jako parazit. Ani jsem v opak nedoufala, to by mu nebylo podobné.

" Však počkej, budeš toho litovat," hučel za mnou.

Přidala jsem do kroku.

" Myslíš si, že jsem ten nejhorší, ale uvidíš, jaký dovedou být jiní. Žádnej s tebou nebude mít takovou trpělivost jako já," halekal mi za zády.

S trapným pocitem jsem se rozhlížela po ulici. Tak jsem se styděla, bohužel jeho emoční výlevy neměly konce.

" Žádnej tě nikdy nebude tak milovat jako já, chápeš to? Až si tohle uvědomíš, tak poznáš, že já tu už čekat na tebe nebudu. Budeš mě prosit a litovat toho, co teď děláš. Ale já se k tobě budu chovat stejně, jako ty teď ke mně. Přeju ti pěknýho hajzla, aby sis uvědomila, co jsi ve mně ztratila a co jsem pro tebe všechno udělal."

Otočila jsem se přes rameno, protože jsem už nevydržela mlčet. " Jasně, na kolenou tě přijdu odprosit. Vzpamatuj se." Kolemjdoucí se po nás ohlíželi.

Když jsem konečně uviděla na konci ulice náš dům, téměř jsem se rozběhla. Bylo mi jasné, že takhle zjistí, kde bydlím, jenomže tuhle hořkou pilulku jsem byla nucená spolknout, pokud jsem se ho chtěla rychle zbavit. Jen musím mít dostatečný předstih, abych před ním stačila včas zamknout dveře od domu.

Jakmile zmerčil že mířím k brance, konečně zmlkl a zrychlil. Každým krokem mě doháněl blíž a mě nervozitou zabrnělo po páteři. Musím si pohnout.

Vběhla jsem na zahradu a spěchala dál po chodníku, ohlížejíc se za sebe, abych si udělala obrázek o odstupu, který nás dělil. Najednou jsem kohosi periferním viděním zahlédla na pravé straně. S úlekem jsem rychle otočila hlavu, a když jsem poznala, o koho se jedná, trochu se mi nepochopitelně ulevilo.

Na opěradle lavičky seděl dlouhán Fojta. Ani si mě nevšímal, zachumlaný v tlusté mikině a se svěšenou hlavou, vypadal zahloubaně. V prstech držel cigaretu a hrbil se opřený lokty o kolena. Zaregistroval mě, najednou vytáhl hlavu a já viděla, že se mu ve tváři zračí ztrápený výraz. Pozdravila jsem ho pokývnutím hlavy a on najednou pookřál.

" Zdárek, Květinko. Co můj pes, neviděla jsi ho?" zvolal s nadějí v hlase. Takže ho ještě nemají.

" Bohužel," zavrtěla jsem hlavou.

Musela jsem ho zklamat a to ani neví, že jsem na to úplně zapomněla. Ohlédla jsem se rychle za sebe, u branky byl slyšet šramot.

Libor nás z ulice nevrle pozoroval. Chvíli váhal, ale nakonec sebevědomě vešel dál. Jakmile ho dlouhán zmerčil, viditelně zostražitěl, a když se jejich oči střetly, Libor se polekaně na chodníku zastavil.

" Hele, vole, co tu chceš? Seš tu s ní?" Začal zjišťovat dlouhán a seskočil z lavičky. Rázem vypadal nabroušeně, jeho výška vedle Libora ještě víc vynikla.

Neváhala jsem využít vynikající příležitosti. " Ne, já ho neznám," lhostejně jsem pronesla a zatvářila se, že se mě to netýká.

Dlouhán Fojta rázně vstoupil mezi nás a měřil si Libora jako kočka myš. Stála jsem za jeho zády, takže nemohl vidět, jak sleduju Liborův vyjukaný obličej a jak mu daruju zlomyslný pošklebek. Libor začal vyšilovat a já se mohla popukat smíchy. To už se ale Fojta podezíravě ohlédl i po mně. Vztekle odhodil nedopalek cigarety a neohroženě přikročil k Liborovi blíž. Ten mu teď sahal sotva po prsa.

" Jestli jdeš za mnou, vole, tak zase rychle vysmahni. Vzkázal jsem všem, že končím. Laskavě mi sem nelezte, nehodlám se kvůli podobným debilům plácat v průseru," zasyčel na něj tak zostra, až mě samotnou zamrazilo. Došlo mi, že tu přestává veškerá sranda.

Libor na něj bezbranně mrkal jako vylíhlé kuře, které se nutně potřebuje schovat kvočně pod křídla. Kam zmizel ten borec, co si tu ještě před chvílí honil triko a pěl sebepochvalné ódy? Normálně bych se smála, ale z nabroušeného dlouhána, i přes jeho mladý věk, sálal respekt. Napjatě jsem to z povzdálí mlčky sledovala.

" Já ne...nejdu za tebou, ani tě neznám... Jsem tu s Alžbětou," bránil se Libor. Konečně ze sebe něco vymáčkl.

Fojta se na mě krátce otočil, jeho oči ulpěly na růži v ruce a pak vrhl podmračený pohled zpět. " Ona ale tvrdí opak," prohodil.

Kruci, polil mě studený pot. Já se z toho ale nějak vykroutím.

Libor najednou vybuchl, už to nemohl dál nervově ustát. Odjakživa se projevoval ve stresujících situacích labilně.

" Lže! Tu kytku, co drží, má vode mě," zaječel. Přiběhl za mnou, chytil mě za paži a začal se mnou cloumat. " Proč mu neřekneš pravdu? Lhářko, podělaná, tak to přiznej! Přišel jsem s ní, známe se moc dobře." Choval se jako blázen. Snažila jsem se jeho ruku ze sebe setřást, ale stisk zesílil, takže jsem rázem měla paži jako ve svěráku. " Pusť, dej mi pokoj," zaúpěla jsem bolestí.

Dlouhán nás chvíli nevěřícně pozoroval, až nakonec pohotově zakročil. " Nech mou kamarádku," vyštěkl a chytl Libora zezadu za kapuci od bundy, jako nevychované dítě ve školce. Libor mě okamžitě se strachem v očích pustil a pokusil se o útěk, ale dlouhán ho držel pevně.

" Jseš hrubej na holky?" pouštěl na něj hrůzu.

" To ne," zakňoural Libor.

" Nesnáším takový parchanty, jako jsi ty. Dávej si na mě bacha!" Pustil ho na svobodu. " Ještě jednou tady budeš smrdět a já s tebou zatočím, rozumíš? Tohle je moje místo!"

Libor se smířlivými gesty ustoupil k východu. " Hele, sorry, kámo..."

" Nejsem tvůj kámoš!" zaburácel svým hlubokým hlasem. " Vypadni."

Libor v mžiku vyjukaně zmizel za brankou.

" Srab," odplivl si.

Když byl vzduch čistý, vděčně jsem si vydechla.

" Díky, už jsem z něj byla zoufalá," obrátila jsem se na dlouhána smířlivě.

" Prosím tě, to nestojí za řeč. Málem se tu podělal," prohodil lhostejně, ubalujíc si tabák do cigaretového papíru a výraz nepřístupného drsňáka na okamžik nahradil docela milý úsměv. Tento světlý okamžik byl tak prchavý, že jsem si po chvíli nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo.

" Co to bylo za šaška?" zajímal se, když si svůj zručně vyrobený výtvor zapálil.

" Můj bývalý," pípla jsem zostuzeným tónem. Nejradši bych se v tu chvíli propadla do země.

" Cože!" zachechtal se. Byl to upřímný, srdečný smích, jaký jsem u něj ještě neslyšela. " Asi jste moc hulili," usoudil potom a šel se posadit zpátky na své místo. " Máš na lepšího," zamumlal si.

Ať je to jak chce, domnívám se, že Libor se ze strachu u mě doma už neukáže. A za to jsem dlouhánovi nesmírně vděčná.

Už jsem se chystala zajít do vchodu, když jsem si najednou na něco vzpomněla. " Jmenuješ se Lukáš?" Potřebovala jsem se nejdřív ujistit a teď byla vhodná příležitost, když byl sám.

Zvedl svěšenou hlavu. " Jo. Ale už mi tak nikdo neříká. Proč?" zavrčel.

" Já jen, že tě tu hledal brácha."

Tentokrát mi se zájmem věnoval upřený pohled. " Mára... Kdy?"

" Zhruba před týdnem. Říkal, že se ti nemůže dovolat a potřebuje s tebou mluvit."

Lukáš najednou mávl rukou. " Aha. No, už to číslo nemám a teď je stejně všechno jinak... Díky za info." Zahloubal se zpátky do svého světa.

Večer, když jsem ulehla do postele, nemohla jsem najít klid. A to ani přesto, že ve vedlejším bytě bylo jako po vymření. Pořád jsem na něj musela myslet. Všechno pro mě byla minulost, než se v mém životě zase objevil.

Seznámili jsme se ve škole, byl o rok starší. Uměl být okouzlující a ovládal sladké řeči. Rychle jsem se zamilovala, Libor byl můj první kluk.

Pro všechny blízké to byla chyba, jenomže to je něco na mě, zakázané ovoce, vzrušení navíc. Po škole se vrátil domů, sto padesát kilometrů daleko a já zůstala v rodném městě a pracovala na poště. Náš vztah ale neskončil, dojížděla jsem za ním o víkendech a nakonec se na jeho návrh za ním přistěhovala. Doma došlo k prudké hádce, rodiče s tím nesouhlasili, jenomže já už byla plnoletá a samostatná. Táta mi ve dveřích řekl, že pokud teď odejdu, ať už se nikdy nevracím. A já odešla.

Netušila jsem, co mě čeká. Libor žil s matkou, která ze mě zanedlouho udělala služku, a sám si mě přestal vážit. Za pár týdnů jsem pro něj znamenala míň než vzduch, neměl práci a celé dny a večery trávil radši s kamarády. Zůstala jsem sama.

A pak jsem otěhotněla. Musela jsem se rychle rozhodnout, Libor jako zodpovědný otec nepřipadal v úvahu a já jsem si byla jistá, že bych to sama za daných okolností nezvládla. Proto nebylo nad čím váhat. Sotva jsem se objednala na interrupci, přišla na mé těhotenství Liborova matka. Její reakce mě šokovala. Nestála o to, aby její syn byl tak mladý otcem a dala mi návrh. Řekla mi, že když půjdu na potrat, půlku mi zaplatí. Ovšem za podmínky, že se to Liborek nikdy nedozví. Bylo mi to proti srsti, ale v tu dobu jsem už měla termín a tak jsem s tím souhlasila. Hodila se mi každá koruna, když jsem si dávno šetřila na vlastní byt a zároveň jsem doufala, že si tím pojistím její mlčení.

Libor samozřejmě nic nepoznal, protože se staral jen o vlastní zájmy a já jsem brzo nato od nich odešla.