8. kapitola

13.01.2020

8

Věděla jsem, že tomuhle dni ještě není zdaleka konec. Na čerstvém vzduchu jsem rychle vychladla a provětrala si hlavu. Soustředila jsem se na práci, ale přesto jsem nějak vnitřně tušila, že musím být připravená na vše. Jak znám Libora, tak snadno se nevzdává. Je jako dravec, čím víc je odháněný, o to urputněji se zakusuje do své kořisti.

Ostatně když si vzpomenu na školní léta, než jsme si spolu začali, tak mě doslova uháněl na každém kroku.

Zpozdila jsem se. Na volné odpoledne jsem už mohla zapomenout. Zbytek roznášky prožívám ve shonu a stresu. Na poště jsem se navíc nemohla dopočítat peněz zbylých z nevydaných důchodů. Přepočítávala jsem je pečlivě několikrát dokola, ale prostě mi chyběla stovka. Nezbývalo mi jinak než ji vydat ze svého. Kruci jak jsem se mohla tak hloupě seknout? Libor mě dopoledne pěkně rozhodil. Ztratila jsem svou obvyklou koncentraci. Zamrzelo mě, že dělám začátečnické chyby.

Sláva, měla jsem hotovo a běžela se převléct do šatny. Z práce jsem hodlala jít do obchodu, proto jsem se převlékla do suchých a čistých věcí. Kalhoty se zablácenými nohavicemi jsem si sbalila sebou na vyprání.

Na Libora jsem dočista zapomněla, potkala jsem totiž v šatně Hanku, která mi hned začala líčit, jak její velké trápení s Mirkem pokračuje a že se naléhavě potřebuje odreagovat. Ujistila jsem ji, že jsem na tom dost podobně a tak jsme se na místě shodly, že si uděláme dámskou jízdu. Nákupy, kafíčko a večer párty. Jenomže díky Hančině vytíženosti nám to přes týden nevyjde, proto jsme se předběžně domluvily na sobotu s tím, že večer půjdeme ke mně. A zapřísahala jsem ji, aby si zařídila volno až do neděle.

Rozloučily jsme se a já vyběhla ven do toho mrholícího počasí s deštníkem nad hlavou a úsměvem na tváři. Těšila jsem se jako štěně, už aby byl pátek, nebo nejlíp sobota. Byla jsem zvědavá, co kamarádka řekne na můj byt. A taky se nemohla dočkat, až si konečně u skleničky vína v klidu poklábosíme. Mohly bychom si potom vyrazit do klubu, ještě jsem nikde bez Libora tančit nebyla.

Byla jsem tak plná nadšení a euforie, že jsem měla mezi regály v marketu co dělat, abych se přeorientovala na smysluplný nákup potravin.

Jakmile jsem však vyšla s nákupní taškou z obchodu, došlo mi, že dnešní šílené dopoledne má ještě dohru. Liborovi se tak povedlo zkazit mi náladu dnes už podruhé.

Postával naproti východu ze supermarketu. Nemohla jsem ho přehlédnout, i kdybych měla snahu to předstírat. Tentokrát jsem ani nevytahovala deštník. Zaraženě jsem zůstala stát a s němým úžasem na něj zírala. Měl oblečenou zapnutou černomodrou nepromokavou bundu, světlé džíny a bílé botasky. Na hladce oholené tváři mu vynikaly ostré rysy s hranatou bradou a dlouhým nosem a díky delším vlasům svázaným do culíku vypadal mladistvě a upraveně. To byla přeměna roku.

Nejvíc mě překvapilo to, co držel v ruce; krásnou rudou růži. Jeho nenadálá transformace v solidně vyhlížející osobu mi vyrazila dech.

Na rozdíl od dopoledního setkání, přišel tentokrát kompletně převlečený do čistého a nového oblečení. Vlasy dlouhé po ramena si učesal a svázal a dokonce, to bylo pro mě nejvíc šokující, si oholil bradku.

Že by se mu po té facce konečně přehodila kolečka a zapadla na ta správná místa? On to snad myslí vážně... Nemohla jsem zadržet smích, zabořila jsem tvář až po nos pod bundu, aby to neviděl.

Když mě zahlédl zdráhavě postávat u vchodu, hned za mnou vyrazil. Pohotově jsem nahodila chladně odměřený výraz.

" Co tu zas děláš? Tebe to ještě nepřešlo?" přivítala jsem ho nevraživě.

" Chtěl jsem ti dát jen tohle, víš, na usmířenou." Natáhl ke mně ruku s růžičkou. Měla jsem sto chutí tu kytku vzít a omlátit mu ji o hlavu.

" Dík." Ta nebohá květina nemůže za to, že ji koupil zrovna on a tak jsem si ji od něj převzala bez postraních úmyslů.

Prolétlo mi hlavou, že mu tohle musel někdo poradit, nevěřím tomu, že by to bylo z jeho hlavy. Dostala jsem od něj květiny jen dvakrát. Poprvé k osmnáctinám a podruhé ke dvacetinám. Na usmířenou mi nikdy nic nedal, a že měl pořádný máslo na hlavě, ho nezajímalo.

" Všechno dobrý?" Usmál se na mě a tmavýma očima pozorně zkoumal moji tvář.

" Snad si nemyslíš, že jedna kytka všechno spraví," odfrkla jsem. Libor se zamyšleně zahleděl na špičky nových bot. " Jak si mě tu našel?"

Vzhlédl ke mně jasnýma hnědýma očima. " Tak. Když budu chtít, vždycky tě najdu," pronesl tajemně.

To mě dopálilo, teď si tu bude přede mnou hrát na Vševěda.

" Tys mě sledoval od pošty? To snad není pravda," zavyla jsem s upřímným rozhořčením. Jeho drzost nezná hranice.

Jen pokrčil rameny a mně ujela nadávka. Pak prohodil něco, co způsobilo, že ze mě začala bublat pára jako z vařícího hrnce.

" Proč jsi pořád tak naštvaná? Asi potřebuješ sex."

Spadla mi brada. Zaťala jsem ruce v pěst, všiml si toho a tentokrát obezřetně o krok ucouvl. Zhluboka jsem nasála vzduch nosem a s výdechem se účinně uklidnila. Následně jsem klidně pevným hlasem prohlásila: " To víš, že potřebuju. Já vlastně doteď ani nevím, co to je."

Vykročila jsem rázně od něj pryč, nezajímala mě jeho odpověď. Než jsem se odvrátila, z výrazu jeho ohromené tváře jsem totiž stačila vyčíst, že po jeho egu na místě zůstal jen mastný flek.

Zezadu mě prudce chytil za rameno a obrátil čelem k sobě. Uviděl mou tvář se zlomyslným úsměvem a ruku hned sám radši sundal.

" Ještě že tak, už jsem myslela, že ti jedna nestačila. Můžu ti dát i na druhou stranu."

Stáhl se zpět. " Ne, díky, málem jsem přišel o zuby."

On se mě snad bojí. Pobavilo mě to, přestože se za svůj čin stydím. Tentokrát jsem začala sice o něco smířlivějším tónem, o to víc byla má slova nekompromisní. " Ta kytka ti nepomůže, doufám, že ti to došlo. Běž svou energii ztrácet jinam, tady už nikdy neuspěješ." Otočila jsem se vzad a kráčela pryč. Následoval mě jako parazit. Ani jsem v opak nedoufala, to by mu nebylo podobné.

" Však počkej, budeš toho litovat," hučel za mnou. Přidala jsem do kroku. " Myslíš si, že jsem ten nejhorší, ale uvidíš, jaký dovedou být jiní. Žádnej s tebou nebude mít takovou trpělivost jako já," halekal mi za zády zoufale.

S trapným pocitem jsem se rozhlížela na ulici po lidech kolem nás. Tak jsem se styděla, bohužel jeho emoční výlevy pokračovaly dál.

" Žádnej tě nikdy nebude tak milovat jako já, chápeš? Až si tohle uvědomíš, tak poznáš, že já tu už čekat na tebe nebudu. Budeš mě prosit a litovat toho co teď děláš, ale já se k tobě budu chovat stejně jako ty teď ke mně. Přeju ti pěknýho grázla, aby sis uvědomila, co jsi ve mně ztratila a co jsem pro tebe všechno udělal."

" Jasně, na kolenou tě přijdu odprosit. Vzpamatuj se." Nevydržela jsem mlčet. Kolemjdoucí se po nás ohlédli.

Když jsem konečně uviděla na konci ulice náš dům, téměř jsem se rozběhla. Bylo mi jasné, že takhle zjistí, kde bydlím, jenomže tuhle hořkou pilulku jsem byla nucená spolknout, pokud jsem se ho chtěla rychle zbavit. Jen musím mít dostatečný předstih, abych před ním stačila včas zamknout dveře do domu.

Jakmile zmerčil, že mířím k brance, konečně zmlkl a zrychlil. Každým krokem mě doháněl blíž a mě nervozitou zabrnělo po páteři. Musím si pohnout.

Vběhla jsem brankou na zahradu a spěchala dál po chodníku, ohlížejíc se za sebe, abych si udělala obrázek o odstupu, který nás dělil. Najednou jsem kohosi periferním viděním zahlédla na boční straně. S úlekem jsem rychle otočila hlavu, a když jsem poznala, o koho se jedná, trochu se mi nepochopitelně ulevilo.

Na opěradle lavičky seděl dlouhán Fojta. Ani si mě nevšímal, zachumlaný v tlusté mikině a se svěšenou hlavou vypadal zahloubaně. V prstech držel cigaretu a hrbil se opřený lokty o kolena. Najednou vytáhl hlavu a ve tváři se mu zračil ztrápený výraz. Konečně mě zaregistroval. Pozdravila jsem ho pokývnutím hlavy a on najednou pookřál.

" Zdárek, Květinko. Co můj pes, neviděla jsi ho?" zvolal s nadějí v hlase. Takže ho ještě nemají.

" Bohužel," zavrtěla jsem hlavou.

Musela jsem ho zklamat a to ani neví, že jsem na to úplně zapomněla. Ohlédla jsem se rychle za sebe, u branky byl slyšet šramot.

Libor nás z ulice nevrle pozoroval. Chvíli váhal, ale pak sebevědomě vešel dál. Jakmile ho zmerčil dlouhán Fojta, viditelně znervózněl. Když se Fojtův podezíravý pohled střetl s jeho, polekaně se na chodníku zastavil. " Hele, vole, co tu chceš? Seš tu s ní?" Začal zjišťovat Fojta a seskočil z lavičky. Rázem vypadal nabroušeně.

Neváhala jsem využít vynikající příležitosti. " Není, já ho neznám," lhostejně jsem pronesla a zatvářila se, že se mě nic z toho netýká.

Fojta rázně vstoupil mezi nás a měřil si Libora jako kočka myš. Stála jsem za jeho zády, takže nemohl vidět, jak sleduju Liborův vyjukaný obličej a jak mu daruju zlomyslný pošklebek. Libor začal vyšilovat a já se mohla popukat smíchy. To už se ale Fojta podezíravě ohlédl po nás obou.

Vztekle odhodil nedopalek cigarety a neohroženě přikročil k Liborovi blíž. Ten mu teď byl sotva po prsa. " Jestli jdeš za mnou, vole, tak zase rychle vysmahni. Vzkázal jsem všem, že končím. Laskavě mi sem nelezte, nehodlám se kvůli podobným debilům plácat v průseru." Zasyčel na něj tak zostra, až mě samotnou zamrazilo.

Došlo mi, že tu přestává veškerá sranda.

Libor na něj bezbranně mrkal jako vylíhlé kuře, které se nutně potřebuje schovat kvočně pod křídla. Kam zmizel ten borec, co si tu ještě před chvílí honil triko a pěl sebepochvalné ódy? Normálně bych se smála, ale z nabroušeného Fojty, i přes jeho věk, sálal respekt. Napjatě jsem je z povzdálí sledovala.

" Já ne...nejdu za tebou, ani tě neznám... Jsem tu s Bětkou," bránil se Libor. Konečně ze sebe něco vymáčkl.

Fojta se na mě krátce otočil, jeho oči ulpěly na růži v mé ruce a pak vrhl podmračený pohled zpátky. " Ona ale tvrdí opak," prohodil.

Kruci, polil mě studený pot. Já se z toho ale nějak vykroutím.

Libor najednou vybuchl, už to nemohl dál nervově ustát. Odjakživa se projevoval ve stresujících situacích labilně. " Lže! Tu kytku, co drží, má ode mě," zaječel. Přiběhl za mnou, chytil mě za paži a začal se mnou cloumat. " Proč mu neřekneš pravdu? Lhářko, tak to přiznej! Přišel jsem s ní, známe se moc dobře." Choval se jako blázen.

Snažila jsem se tu ruku ze sebe setřást, ale stisk zesílil, takže jsem rázem měla paži jako ve svěráku. " Pusť, dej mi pokoj," zaúpěla jsem bolestí.

Fojta nás nevěřícně pozoroval, až nakonec pohotově zakročil. " Nech mou kamarádku," vyštěkl a chytl Libora zezadu za kapuci od bundy jako nevychované dítě ve školce. Libor mě okamžitě se strachem v očích pustil a pokusil se o útěk, ale dlouhán ho držel pevně. " Jseš hrubej na holky?" pouštěl hrůzu Fojta.

" Ne," zakňoural Libor.

" Nesnáším takový parchanty, jako jsi ty. Dávej si na mě bacha!" Pustil ho na svobodu. " Ještě jednou tady budeš smrdět a já s tebou zatočím, jasný? Tohle je moje teritorium."

Libor se smířlivými gesty ustoupil k východu. " Hele, sorry, kámo..."

" Nejsem tvůj kámoš!" zaburácel svým hlubokým hlasem Fojta. Libor v mžiku vyjukaně zmizel za brankou.

" Vobyčejnej srab," odplivl si.

Když byl vzduch čistý, vděčně jsem si vydechla.

" Díky, už jsem z něj byla zoufalá," obrátila jsem se na Fojtu.

" Prosím tě, to nestojí za řeč. Málem se tu podělal," prohodil lhostejně, ubalujíc si tabák do cigaretového papíru a výraz nepřístupného drsňáka na okamžik nahradil v jeho tváři docela něžný a milý úsměv. Tento světlý okamžik byl tak letmý, že jsem si po chvíli nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo.

" Co to bylo za šaška?" zajímal se, když si svůj zručně vyrobený výtvor zapálil.

" Můj ex," hlesla jsem zostuzeným tónem. Nejradši bych se v tu chvíli propadla pod zem.

" Cože?" zachechtal se. " To jste asi moc hulili," kroutil hlavou a šel se posadit zpátky na své místo. " Máš na lepšího," zamumlal si.

Ať je to jak chce, domnívám se, že Libor se ze strachu u mě doma už neukáže. A za to jsem dlouhánovi byla nesmírně vděčná.

Už jsem se chystala zajít do vchodu, když jsem si najednou na něco vzpomněla. " Jsi Lukáš?" Nejdřív jsem se potřebovala ujistit a teď byla vhodná příležitost, když byl sám.

" Jo. Ale už mi tak nikdo neříká. Proč?" zavrčel překvapeně.

" Já jen, že tě tu hledal zřejmě brácha."

Tentokrát se zájmem zvedl hlavu. " Kdy?"

" Zhruba před týdnem. Říkal, že se ti nemůže dovolat a potřebuje s tebou mluvit."

Lukáš mávl rukou. " Aha. No, už to číslo nemám a teď je stejně všechno jinak... Díky za info." Zahloubal se zpátky do svého světa.

Večer, když jsem ulehla do postele, nemohla jsem najít klid. A to ani přesto, že ve vedlejším bytě bylo jako po vymření. Pořád jsem na něj musela myslet. Všechno už pro mě byla minulost, než se tu zase zjevil.

Seznámili jsme se ve škole, byl o rok starší. Uměl být okouzlující a ovládal sladké řeči, rychle jsem se zamilovala, byl to můj první kluk. Pro všechny kolem to byla chyba. Jenomže to bylo něco pro mě, zakázané ovoce, vzrušení navíc. Po škole se vrátil domů, sto padesát kilometrů daleko a já pracovala na poště. Náš vztah ale neskončil, dojížděla jsem za ním o víkendech a nakonec se na jeho návrh k němu přistěhovala. Doma došlo k prudké hádce, rodiče s tím nesouhlasili, ale já už byla plnoletá a samostatná. Táta mi řekl, jestli teď odejdu, ať už se nevracím. A já přesto odešla.

To jsem ale netušila, co mě čeká. Libor žil s matkou, která ze mě zanedlouho udělala služku. A Libor si mě přestal vážit, za pá týdnů jsem pro něj znamenala míň než vzduch, nechodil do práce a večery trávil radši s kamarády. Zůstala jsem sama.

Jednoho dne jsem zjistila, že jsem těhotná. Musela jsem se rychle rozhodnout. Libor, jako zodpovědný otec, nepřipadal v úvahu a já jsem si byla jistá, že bych to sama za takových okolností nezvládla. Proto rozhodování nebylo těžké. Sotva jsem se objednala, přišla na mé těhotenství jeho matka. Její reakce mě šokovala. Nestála o to, aby její syn byl tak mladý otcem a dala mi návrh. Řekla mi, že když půjdu na potrat, půlku mi zaplatí. Ovšem za podmínky, že se to Liborek nikdy nedozví. Bylo mi to proti srsti, ale v tu dobu jsem už měla termín a tak jsem s tím, z finančních důvodů, souhlasila. Hodila se mi každá koruna, když jsem si už dávno šetřila na vlastní byt.

Libor nic nepoznal, protože se staral jen o vlastní zájmy, já jsem brzo nato od nich odešla.