7. kapitola

29.07.2020

7

Zcela mě pohltil opojný pocit, jak mi to dnes krásně jde od ruky. Doporučené pošty mám na pondělek až překvapivě málo a rozebírka byla pořád stejná z minulého týdne. Dnes budu mít brzo hotovo, zalichotila jsem si a už přemýšlela nad tím, co podniknu odpoledne. Mohla bych zajít na bazén, zaplavat si a skočit do vířivky a do páry. Už jsem tam tak dlouho nebyla.

Po tomhle rozjímání jsem dokonce přestala vnímat, jak venku mrholí a ještě jsem zvýšila pracovní nasazení.

Když jsem vešla do poslední ulice svého rajonu, zaregistrovala jsem, s nepříjemným trnutím na šíji, tmavou postavu na konci. Nijak jsem si člověka postávajícího na rohu nevšímala, přestože na mě působil z nějakého důvodu podezřele, zatím byl ode mě dost daleko.

Jakmile mě zmerčil, vyrazil rychlým tempem přímo za mnou. Ten způsob chůze a povědomé pohyby... S děsivou předtuchou jsem celá ztuhla a zalil mě studený pot. To snad ne, to nemůže být on... chytila jsem se v návalu úzkosti za hlavu.

Libor se mezitím ke mně blížil. Nechtěla jsem s ním přijít do kontaktu. Doufala jsem, že ho už nikdy neuvidím.

V zoufalé snaze vyhnout se stekání za každou cenu, jsem vytáhla svazek klíčů z kapsy pracovní bundy a utíkala k nejbližšímu panelákovému vchodu. Odemkla jsem si, vklouzla dovnitř a dohlédla na to, aby se za mnou dveře řádně zabouchly. Tam jsem se přitiskla ke zdi a vyčkávala, jestli to celé nebyl jen omyl.

Doufala jsem, že prostě jen projde kolem a snad že to ani nebude Libor, ale jen někdo hodně mu podobný. Když jsme se rozešli, viděla jsem ho úplně všude. V každém druhém klukovi na ulici.

Bohužel tentokrát byla situace jiná. Zahlédla jsem část trupu a nohy v prosklených dveřích, jak se ochomýtal kolem vchodu. A když jsem vykoukla, uviděla jsem Liborův podmračený obličej. Zatahal za kliku a pak si zastínil rukou sklo a sondoval vevnitř.

Byla jsem vytočená. Nemohla jsem si dovolit se kvůli němu zdržovat. Naproti mně byly schránky, vytáhla jsem z batohu balíček pošty, svázaný gumičkami. Bohužel nastala komplikace, protože jsem svým útěkem přeskočila pár čísel domů a teď jsem musela poštu pro tenhle panelák někde najít. Hlavně že jsem tady. V bezpečí a z dosahu.

Našla jsem štos pro tuhle adresu uprostřed balíčku. Přešla jsem ke schránkám a rozhazovala dopisy, aniž bych se na něj byť jen po očku podívala.

Zřejmě ignorace působila věrohodně, jelikož na sebe začal upozorňovat vytrvalým klepáním na sklo. Letmo jsem se po něm ohlédla, aby toho nechal, ten monotónní zvuk začal být nesnesitelný. Nenávist mi přitom musela sršet z očí. Neodradilo ho to, stoupl si tam proti dveřím se založenýma rukama jako paša. Nerudným gestem jsem ho začala odhánět. To už po mě začal pokřikovat: " Pojď ven, promluvíme si jako lidi. Nemůžeš se tam schovávat." Jako by snad byl z nás dvou on, ten rozumnější!

Jak jsem listovala v balíčku, vyklouzl mi z ruky, dopisy se rozsypaly po schodech až na zem. Ach jo, smůla se mi lepí na paty. Povzdechla jsem a vyčerpaně je začala řadit podle čísel. A to jsem myslela, že si dnes udělám pěkné odpoledne. Libor mi překazil všechny plány a definitivně zkazil náladu. Tím, že se objevil zničehonic na scéně, ve mně znovu vyvolal bouři emocí, z nichž ani jedna není příjemná. Zapříčinil mi zmatek v hlavě a naprosté vykolejení. Doufala jsem, že když tak dlouho nedal o sobě vědět, že na mě zapomněl.

S uspořádáním pošty jsem si dávala na čas a doufala, že do té doby zmizí. Jenomže on stále přešlapoval před vchodem, jen občas si zastínil sklo a nakoukl dovnitř, aby zjistil, co tam dělám. Litovala jsem, že tento typ paneláku nemá zadní východ.

Neměla jsem chuť Libora zkoumat, ale i tak jsem s klidem mohla konstatovat, že se vůbec nezměnil. Vypadal pořád stejně, tak jak ho znám už celé roky. Pořád stejné oblečení, sportovní bunda Nike, kterou má od chvíle co ho znám, stejné kalhoty i tenisky a to jsem mu sama spoustu věcí nakoupila, aby nechodil v obnošeném. Napadla mě úvaha, jestli ty nové věci neprodal, aby mohl gamblit automaty, což byl jeho oblíbený koníček. Stejně jako jeho svršky, tak i výzor v oválném pohublém obličeji vypadal nedbale. Plavé vlasy, dlouhé nad ramena, měl rozpuštěné, roztěkané hnědé oči působily stále neklidně a na bradě rašící bradka. Ve skutečnosti se jednalo o strniště, jenomže mu to jinde nerostlo.

Teď, když mi definitivně spadly růžové brýle, jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem byla kdy do něj zamilovaná. Bylo mi šestnáct, vážně jsem byla tak hloupá? Dobře, nebudu popírat, že jsem trochu zaujatá. Jenomže zpětně musím dát všem blízkým, rodině a přátelům, za pravdu, že jsem se musela zbláznit. Ve stejné míře, jak jsem ho tehdy milovala, je mi protivný.

Opět klepal na sklo, jeho upřený pohled byl nepřijemný, já to ale statečně ignorovala, přestože mě svrběl prostředníček. Pomalu jsem rozhazovala poštu, panelák měl dvanáct pater, takže jí bylo až dost. Zároveň jsem se neměla před ním kde schovat. Na tuto adresu jsem měla jen jednu doporučenou obálku a tak jsem výtahem vyjela do osmého patra a zazvonila na Kudláčkovi. U téhle rodiny jsem věděla přesně, které patro obývají, dopisy s červeným pruhem od jistého úřadu jsem jim nosila dlouhodobě pravidelně. Otevřela mi žena, podívala se na to a řekla, že není doma.

" Když si ho do určité doby nevyzvednete na poště, stejně vám ho hodím do schránky," namítla jsem otráveně, přidělává mi práci.

Když ani tak názor nezměnila, sešla jsem pěšky schody dolů a cestou přemýšlela, co budu dělat dál.

Hrozila jsem se našeho setkání od chvíle, kdy jsme se rozešli. A když k tomu za uplynulé dva měsíce nedošlo, ulevilo se mi v naivní víře, že budu mít od něj trvale pokoj. Ze začátku mě sice terorizoval po telefonu, ale změnila jsem si číslo a od té doby se po něm slehla zem.

Já naše rozdělení považuji za vyústění dlouhodobě nefunkčního vztahu, on by měl možná námitky, že jsem zbaběle utekla. Jenomže mě nic jiného nezbylo, jinak jsem to udělat nemohla. Když jsem mu poprvé oznámila, že si nechci nechat líbit jeho bezcitné chování a že se rozcházím, protože ho už nemám ráda, vysmál se mi. Dobře věděl, že nemám kam jít, nikoho jsem ve městě neznala. Měl navrch a využíval toho.

Když na tohle téma došlo podruhé, bylo to zrovna uprostřed jedné z mnoha hádek. Tentokrát jsem byla silnější a před jeho očima si začala balit tašku. Tehdy mi konečně uvěřil, protože začal pronášet své obvyklé, dokolečka omílané, ale nikdy nenaplněné, sliby. Už jsem toho měla dost, věděla jsem, co je zač a tyhle prázdné řeči na mě nepůsobily. Když to viděl, poprvé reagoval agresivně a to způsobem, že jsem dostala strach. Vytrhl mi z ruky tašku s oblečením a hodil ji o zeď. Potom mě prudce sevřel za ruku a stiskl mi zápěstí, až jsem vyjekla. Kopla jsem ho do holeně a v ten moment jsem v jeho očích viděla pravou zuřivost. Naštěstí se ovládl a jen mě prudce povalil na zem, kde jsem se praštila do hlavy o hranu skříně. Seděla jsem na zemi a držela se za hlavu v místě, kde mi tekla krev z rány ve vlasech. On tam nade mnou stál, vzhlížel ke mně jako nějaký monarcha. Pak sebral klíč ze dveří a se slovy že nikam nepůjdu, mě zamkl v pokoji.

Byla jsem tam zavřená až do doby, než se v noci vrátil nalitý z hospody a lehl si vedle mě do postele. Vyplížila jsem se z pokoje a potichu, aby mě neslyšela jeho matka, která měla ložnici hned vedle, jsem zamčená v koupelně googlila v telefonu volné podnájmy.

Doma jsem byla pod stálým dozorem jeho matky. Nemohli mě ale hlídat pořád, když jsem chodila do práce. A tak jsem si našla byt a zaplatila nájem a pak už jen čekala na vhodnou chvíli, až nebudou doma. Ta nastala až o měsíc později. V ten moment po mě zbyla jen ohnivá čára a dopis na stole. Vážně jsem se snažila o rozumný rozchod dvou dospělých lidí. Po jeho posledním výbuchu mi ale došlo, že to jinak nepůjde. Netušila jsem, proč tolik stál o to, abych zůstala, když už ke mně nic necítil. A dokonce jsem tušila, že má náhradu.

Odploužila jsem se po schodech z osmého patra až do přízemí a vyzvedla si tašku, kterou jsem si tam odložila. Sám nikdy neodejde a já se tu nemůžu skrývat věčně. Čeká mě ještě spousta práce, přiznala jsem si hořce. Mé otálení nakonec rozřešil výtah, sjíždějící do přízemí. Přijela s ním žena s kočárkem a šla ven, raději jsem dobrovolně vyšla dřív, než měl Libor možnost vklouznout dovnitř.

Na ulici jsme se střetli, zastoupil mi cestu a chvíli jsme si jen mlčky hleděli do očí, jelikož je stejně vysoký jako já.

"Ahoj," pozdravil mě vlídně, ale přesto z něj vyzařovalo to známé odporně sebevědomé vítězství. " Nakonec ses dlouho neschovávala," dodal uspokojeně.

"Nazdar," odsekla jsem, " já nemám čas se před tebou schovávat, jsem v práci... Co tu chceš?" vyplivla jsem, aniž bych se na něj víc podívala.

Libor najednou nasadil ten svůj provinile pokorný tón. " Chtěl jsem tě vidět, abych věděl, že jsi v pořádku. Nemůžu vydržet, když nemám o tobě žádné zprávy. Strašně mi chybíš. Už mě přestaň neodhánět, prosím." Poslední slova zaváněla srdceryvným tónem. Od kořínků vlasů až po konečky palců na nohou jsem cítila, jak mu nevěřím.

" Bylo mi fajn... než jsi přišel." Nenechala jsem se zviklat. "Tak si mě prohlídni, no prosím," otočila jsem se na místě dokola, aby měl k tomu dostatečně příležitost, " stačí?"

" Nebuď ironická," zamračil se. Následně vzal můj provokativní návrh doslova a detailně mě začal sjíždět pohledem.

Dala jsem nabroušeně ruce v bok.

" Máš nový účes. Červený vlasy a ty dredy... Upřímně, předtím ses mi líbila víc."

Měla jsem sto chutí ho nakopnout do zadku, ale ovládla jsem se. To je totiž přesně to, o co mu jde, vytočit mě. Nakonec jsem se pousmála, zahřálo mě u srdce, že se mu má nová vizáž nelíbí.

" Možná máš pravdu, nechoval jsem se k tobě tak, jak bych měl, málo jsem se ti věnoval. Byl jsem sobec, teď už to vím. Odpusť mi," řekl provinile se svěšenou hlavou.

" Vážně?" Znělo mi to přesvědčivě.

Hned využil mého chvilkového zaváhání a chytil mě jemně za ruku. " Pořád tě miluju, i když vím, že to není správný."

Najednou mi jako blesk z čistého nebe proběhly hlavou vzpomínky na podobné situace. Nesčetněkrát se takto omlouval a já mu stejněkrát odpustila a to jen proto, aby mi brzo mohl zase ublížit. Málem bych už zapomněla, díky tomu, jak jsem se tyto ponižující chvíle snažila vytěsnit z paměti.

" Nesahej na mě, nevěřím ti," vyjela jsem po něm a vyškubla se mu. Hned nato jsem utíkala přes silnici k protějšímu patrovému domu. Než mě doběhl, stačila jsem odemknout vrata, ale když jsem chtěla zabouchnout, strčil do dveří nohu a protáhl se dovnitř jako slizký úhoř. Nechala jsem ho být, už bylo pozdě a tak jsem se lhostejně otočila zády a připravovala si práci, zatímco jsem v sobě dusila vztek.

Něco na mě zažvatlal, ale já to ignorovala a věnovala se schránkám. Najednou mě zaskočil silný stisk paže a v šeru tmavého a chladného průjezdu mě otočil obličejem k sobě. Udělal to promyšleně, abych nemohla přehlédnout slzy v jeho očích.

" Nemůžu takhle žít, copak mi nemůžeš odpustit? Na všechno zapomeneme a začneme od začátku. Pojď, zkusíme to. Tentokrát to vyjde," žadonil procítěně a nechal proud stékat po tvářích.

Všechno se ve mně vzbouřilo odporem. Předváděl mi tu špatný herecký výkon. Že by vyšel ze cviku? Nebo mu nestojím za vyvinutí větší snahy... Nehnula jsem ani brvou a strnule čekala, co bude dál. I on vyčkával na mou odpověď. Když nakonec párkrát toužebně zamžikal, neovládla jsem se a začala se smát.

Najednou, přímo před mýma očima, se úplně proměnila jeho tvář." Aha, jsem ti k smíchu," vystartoval vztekle. Jeho reakce byla v naprostém rozporu s tím, co mi tu ještě před chvílí hrál.

" Vzpomněl sis na mě brzo, po dvou měsících... Kde máš tu barbie, se kterou ses scházel? Dala ti kopačky? Ani se nedivím."

" Co to meleš? Byl jsem ti věrný, s ní jsem si začal až potom. A mimochodem nám to nevyšlo, protože tě mám pořád plnou hlavu."

Dala jsem se do unaveného smíchu. " Já nepochybuju o tvých upřímných citech. Ale raději to zkus jinde, tam možná uspěješ víc. Tady jen plýtváš energií," pronesla jsem vážně, pokoušejíc se o jiný přístup v naději, že se spíš uchytne. Jenomže jsem si tím akorát zavařila, popudilo ho to k nepříčetnosti.

" Všechno zkazíš, jenom mě ponižuješ. Máš pravdu. Nejsem si jistej, jestli mi za to všechno stojíš," zaútočil na mě. Nevěřila jsem vlastním uším. " Cože? To ty si všechno zkazil. Přišla jsem kvůli tobě o čtyři roky života. Mohla jsem si toho spoustu užít, místo toho jsem trčela s tebou a žrala ti ty tvoje věčný lži a podvody. Lituju toho, že jsem nedala na varování ostatních. "

" Css, ostatní umí jen pomlouvat a závidět," odfrkl s opovržením. " Teď jsi naštvaná, ale ve skutečnosti se ti to se mnou líbilo, to nezapřeš. Obviňuješ mě tu z něčeho, za co si můžeš sama. To ty ses přetvařovala. Lhala jsi mi a podvedla mě a já vůl ti věřil."

" Co si to tu zase vymýšlíš?" zvolala jsem zoufale.

" Vzpamatuj se, všechno vím. Proč jsi mi neřekla, že jsi těhotná? Měl jsem právo o tom vědět. Třeba bych to dítě chtěl, to tě nenapadlo?"

Hleděla jsem na něj jako opařená, uběhlo pár vteřin nekonečně dlouhého ticha. Jakto že to ví? Tohle se neměl nikdy dozvědět.

Práskla mu to jeho matka. Ale ona je ten poslední člověk, od kterého bych to čekala.

Teď jsem se hlavně potřebovala rychle vzchopit a zůstat silná. Napřímila jsem se a s divoce tlukoucím srdcem pevně prohlásila: " Ty, jo? Nepostaráš se ani sám o sebe a chtěl bys mít dítě? Vím přesně, jak by to dopadlo; nakonec bych stejně od tebe odešla a musela bych se o něj starat sama." Chvíli jsem čekala, a když jen zaraženě zíral a mlčel, pokračovala jsem. " Navíc, pokud si dobře pamatuješ, když jsme mluvili o budoucnosti a dětech, tak jsi mi dal jasně najevo, že žádný haranty nechceš."

V tu chvíli, jako bych odhrnula oponu divadelního jeviště. Něžně mě chytil za ruku a nasadil zase ten svůj úlisný výraz. " Ale zlato, tak to není, to nemůžeš brát vážně. Neptala ses mě ve správný okamžik... Navíc jsem ti už říkal, že jsem tenkrát byl sobec. Teď je ze mě jiný člověk, věř mi. Napravil jsem se a budu se ti to snažit dokázat. Musíš mi dát ale šanci."

Ten má odvahu! Odporem jsem skřípala zuby, což bylo pro mě jen další znamení potvrzující mi to, co jsem dávno věděla. Že k němu nic necítím. Jen odpor, stejně jako k jeho lžím.

Vytrhla jsem se mu z ruky. " Nesahej na mě, kolikrát to mám opakovat."

To ho vyprovokovalo. Zahlédla jsem v jeho očích krutý záblesk, který taktéž dobře znám. Teď mě bude chtít pomstychtivě uštknout do necitlivějšího místa, jako podlý chřestýš.

" Promiň, lásko, ale uznej. Mohli jsme mít miminko, kdybys ho nezabila."

Prudce jsem se nadechla, nedostávalo se mi do plic vzduchu. Z jeho nestoudnosti se mi zježily chlupy na těle. Parchant, snaží se ve mně vyvolat výčitky. Já ale věděla, že jsem zvolila správně, přesto to bylo nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Nemá právo mě za to soudit.

Poznal, že ťal do živého. Uspokojený svým úspěchem, dodal celé estrádě korunu. " Já ti to ale odpouštím," prohlásil svrchovaně a obdařil mě tím svým širokým úsměvem, který býval pro mě kdysi přitažlivý. " Myslím to vážně, můžeme spolu začít od nuly, když taky zapomeneš, co bylo. Asi to teďka popřeš, ale já moc dobře vím, že ti chybím. Trápíš se. Jen se na sebe podívej, jak vypadáš," rohodil rukou. " Jsi bílá jak stěna, zhubla jsi, nedbáš už o sebe... No není to žádná sláva, můžeš být ještě ráda, že tě chci." Myslel to vážně.

Krev se mi začala vařit v žilách, ve spáncích mi bušilo vztekem, který se ve mně nahromadil. Byla jsem jako sopka těsně před výbuchem a on, kdyby si viděl dál než na špičku nosu, zavčas by odešel a předešel by tím událostem, které následovaly. Jenomže takhle to nemohlo dopadnout jinak.

" Prosím tě, vypadni," požádala jsem ho skrz zuby. Hluboko ve mně to pěnilo. Ten idiot nedbal mého varování a začal něco blekotat o tom, jak si ho necením.

Pokusila jsem se zaměstnat házením do schránek, ale nemohla jsem se kvůli němu dostatečně soustředit. Stále si mlel tu svou a mě se najednou zatmělo před očima. " Do prdele," zaklela jsem polohlasně. Hodila jsem dopis do špatné schránky.

" Cože?" zopakoval s prodloužením slova uprostřed a nevěřícně se s hlavou na stranu přiklonil blíž. " Já ti tu něco říkám, ty jsi úplně mimo!" zahlaholil ublíženě. Pak mě opět chytl tentokrát za rameno a zacloumal mnou, ale to už překročil veškeré hranice.

" Kolikrát ti mám opakovat, ať na mě nesaháš," zasyčela jsem, plná potlačované zuřivosti. " Nerespektuješ nic z toho, co jsem ti kdy řekla. Nikdy!"

" Ale prosím tě nepřeháněj, uklidni se jo?" rozhodil lhostejně rukama.

" Mám se uklidnit? " prohlásila jsem a přísahám, že co jsem udělala následovně, šlo tak trochu mimo můj rozum. Něco se ve mně hnulo. Hučelo mi v uších, viděla jsem, jak napřahuju ruku. Zatmělo se mi před očima a než jsem se nadála, už byla má dlaň otisknutá na jeho levé tváři. Úderem se obrátil celý vzad, a když se sbíral z šoku, držel se za bolavé místo a vrhal na mě zděšený pohled.

" Ty ses totálně zbláznila!" Přeskočil mu hlas.

Najednou odlepil dlaň z tváře, aby mohl natáhnout ruce v sebeobraně před sebe, protože jsem se na něj hodlala vrhnout, a já uviděla na jeho obličeji oteklé rudé místo.

" Vypadni!" křikla jsem a dala mu šanci tak udělat.

Udělal pár kroků vzad, ale víc se nehnul a tak jsem musela zakročit vší silou, která se ve mně díky vzteku, který jsem v sobě dusila celé ty roky, nasbírala. Strčila jsem do něj, až zakopl o vlastní nohu a jen díky vlastní pohotovosti se nerozpleskl o zem. Vytlačila jsem ho z průjezdu na ulici a práskla za ním vraty. Neměla jsem strach, že by se po tomhle excesu chtěl vrátit.

Dřív jsem byla jako ochočená ovce, mohla za to vsugerovaná bezbrannost, protože jsem se cítila být v pasti a netušila jsem, jak z ní ven. A nízké sebevědomí, které ve mně Libor i jeho matka účinně přiživovali. Teď jsem jiný člověk, mnohem silnější, jakmile jsem se dostala ze spárů jejich vlivu, a to zatraceně nečekal. Už dávno jsem s ním měla zatočit, vždyť on si na mě uměl troufnout jen doma, za zavřenými dveřmi.

Dřív jsem ho bohužel měla ráda. Ale teď už mi nic nebrzdí v tom, udělat s ním krátký proces. A opravdu, tímhle agresivním zákrokem se mi tolik ulevilo. Dostala jsem to ze sebe konečně ven.

Když zmizel z mého zorného pole, vysíleně jsem se posadila na schody v tmavém průjezdu. Všechno ze mě spadlo, hladina adrenalinu v krvi klesla a vztek se upozadil pocitu provinění. Najednou na mě všechno začalo padat. Bránila jsem se jako lev, přesto jsem mu opět dovolila, aby mi vstoupil do hlavy a vyvolal tam naprostý chaos a všechno, co jsem si pracně uspořádala, zpřeházel vzhůru nohama. Nedokázala jsem svou psychiku před ním dostatečně ubránit a teď na sobě pociťuju ten pustošivý dopad. Přestože jsem ho nakonec vyhnala, vzbudil ve mně opět to nejhorší - nízkou agresi, o které jsem neměla ani tušení. Vítězem se stal bohužel on.

" Je tu někdo?" zvolal hrubý mužský hlas někde v patře.

Mlčky jsem se rychle vzpamatovala, vyskočila na nohy a přeběhla ke schránkám.

" Co se to tu dělo?" scházel schody dolů. Když už byl na dohled, poznala jsem známou tvář a ulevilo se mi. Pan Motouz byl oblečený do domácích tepláků a svetru a na tlustých ponožkách měl narvané pantofle. Jakmile mě v šeru průjezdu poznal, v hustém plnovousu se mu vyrýsoval úsměv. " Aha, to jste vy, slečno. Slyšel jsem nějaký křik, víte. Už jsem myslel, že to jsou zas ti grázli, co si tu hází balonem a rozbíjí okna."

" To já křičela, omlouvám se," přiznala jsem tiše a snažila se najít jistotu v hlase. " Někdo tu se mnou byl."

Motouz pokývl zarostlou hlavou a na víc se neptal. Byl to dobromyslný flegmatik, motorkář. " Snad vás nikdo neobtěžoval. Měla jste na mě zazvonit, já bych mu nabančil." Máchal rukou, jako by někomu imaginárnímu naplácal na zadek. Vypadalo to komicky, uvolněně jsem se zasmála.

" Udělala jsem to sama," pochlubila jsem se.

Motouz nadšeně zvolal: " No výborně, tak se mi to líbí." Průjezdem zaburácel jeho hromový chechtot.

Napětí ze mě spadlo, cítila jsem se podstatně líp, díky osvobozujícímu smíchu. " Ale mám jeden problém," svěřila jsem se s provinilýma očima.

Motorkář Motouz mě nezklamal, prohlásil, že se nejedná o žádný problém a skočil domů pro šroubovák a baterku. Během chvilky byl dopis ze špatné schránky venku a já s poděkováním pokračovala v práci.