6. kapitola

18.11.2019

6

Když jsem se onehdy ucházela o tento byt, musela jsem s Kráčmerkou, coby majitelkou, jednat. Zdála se mi jako příjemná, trochu životem strhaná, sympatická neudržovaná starší padesátnice. Dokonce jsem ji litovala, protože její manžel byl nenapravitelný alkoholik. Zapřísahala mě totiž hned na začátku, abych nájemné dávala výhradně jí, protože on peníze prochlastá.

Teď už vím, že to celé byla jen lstivá přetvářka, chtěla udat tento prokletý byt za každou cenu. Považovala mě za snadnou oběť a taky že se trefila. Potřebovala jsem se rychle někde upíchnout a toto místo se mi zdálo ideální. Sotva se podepsala smlouva a já zaplatila nájem a kauci, mohla shodit masku a odkrýt svou pravou tvář. Teď už jsem věděla, co od ní můžu čekat a že je to stará, zapšklá, náladová čarodějnice. A nyní jsem odhalila její další skrytou stránku - je to cvok.

Naštěstí jsem ji potkávala jen málokdy a mluvila s ní jen v nezbytných záležitostech, většinou když jsem jí na konci měsíce dávala do ruky nájem. Na účet to platit nechce, zdůrazňovala mi hned na začátku.

Paní Modrá mi jednou říkala, že se v mém bytě odjakživa často střídali nájemníci. Nikdo tam nevydržel déle než pár týdnů a většinu času byl proto neobydlený. No, není se čemu divit. Sama začínám uvažovat o tom, jak dlouho to tady zvládnu. Jenomže cítím, že momentálně nemám energii shánět si něco nového a celý ten tyátr znova podstupovat. Nejdřív se musím tak nějak zregenerovat.

Došlo mi, že si pro sebe umím opravdu vybrat jen to " nejlepší": žárlivého a sobeckého přítele, náročnou a vyčerpávající práci, za sousedy nepředvídatelné narkomany a jako domovnici bláznivou nesnesitelnou ježibabu...

S rodinou jsem se neviděla mnoho měsíců a tak jsem měla ve svém životě jen dvě pomyslné oázy uprostřed pouště; Hanku a bábinu. Jo a teď jsem už mezi ně počítala i Bertíka. Tihle tři laskaví tvorové mě přesvědčovali každý den o tom, že můj život není až tak pod psa, jak se mi někdy zdá.

S povděkem jsem si to opět připomněla večer, když jsem bábině přivedla z procházky Berta. Hned na mě poznala jistou zasmušilost a musela jsem jí dát za pravdu. Celý den jsem byla přešlá a rozhozená.

Pozvala mě dál, za celou dobu co se známe, to bylo teď potřetí. Všude to povědomě vonělo a hřejivá atmosféra mě pohladila po duši. Prošly jsme malou předsíňkou a pokračovaly do kuchyně, kde mě pobídla, abych se posadila k jídelnímu stolu.

Zaregistrovala jsem před sebou malovanou porcelánovou konvičku, bábina se jí hned zmocnila a nalila mi do hrnku čerstvý šípkový čaj. Zavoněl po celé místnosti a já si uvědomila, že tohle je zdroj té povědomé vůně. Dřív než jsem stačila vzít hrnek do ruky a nasát do těla to teplo, už mi strčila pod nos talíř kuřecího vývaru. Překvapeně jsem zvedla oči.

" Jen jez, moje milá, musíš nabrat sílu." Odpálkovala mé námitky dřív, než mi dala šanci je vůbec vyslovit.

Pustila jsem se tedy bez řečí do polívky a bábina se spokojeně usadila proti mně. Než jsem vývar dojedla, mlčely jsme.

Cítila jsem se u bábiny vždy dobře a téměř jako doma. Tohle přívětivé prostředí mi totiž až bolestně připomínalo byt mé babičky. Proto jsem se se zájmem rozhlížela kolem sebe pokaždé, když jsem se tu zjevila. Vybavení bylo staré a zanedbané, babča už moc dobře neviděla a tak byl sporák trochu zaplácaný navrstvenou špínou, prostírání s vyšíváním trochu seprané, dvířka od kuchyňské linky osahaná a nádobí sem tam uštípnuté.

Byt měl také jen jeden pokoj, akorát na rozdíl od mého, bábina měla ložnici v místnosti zvlášť. Proto měla jen malou kuchyňku s pár skříňkami a jídelnu, kde se sotva vešel stůl a dvě židle. Zbytek místa zabíraly vrostlé rostliny. Neměla jsem ani šajnu co je to za druhy, měly ale různé tvary, velikosti, některé se pyšnily nádhernými květy a hlavně byly úplně všude. Na lednici, na parapetu, na poličkách po zdech, několika květinových stolcích a ve dvou vázách nechyběly ani sušené růže.

Poznala jsem pouze dva druhy a to bohatý urostlý fíkus a nádhernou orchidej s jemně fialkovými květy. Tu jsem už při první návštěvě nemohla nechat bez povšimnutí a hned jsem velebila její krásu a bábina mi tehdy řekla, že to byl dárek k narozeninám od její přítelkyně.

Když jsem dojedla, odnesla jsem prázdný talíř do dřezu, aby bábina nemusel vstávat, a usadila se zpět na židličku, mezitím si Bert vyžadonil u své paničky pozornost a tak se bábina s námahou sehnula a zvedla si ho na klín. Pes se blaženě schoulil do klubíčka, zhluboka si povzdechl a nechal se laskat po uších a na hřbetě.

"Z čeho jsi smutná, Bětko?" překvapila mě bábina Modrá trefnou otázkou.

Zaskočeně jsem zvedla oči od hrnku čaje. " Já nejsem smutná, jen jsem měla takový divný den." Usoudila jsem. " Ti sousedi nahoře a nakonec i Kráčmerovi jsou takoví... divní. Navíc se nemůžu zbavit pochmurné nálady, myslela jsem, že když si něco koupím, budu mít z toho radost, ale doma mě to přešlo. Nebaví mě nic." Ohodnotila jsem zklesle a usrkla čaje.

" Máš pravdu, včera se nahoře zase něco dělo, ti neřádi dělali pěkný rámus. Ale víš co? Dlouho to trvat nebude, na každého jednou dojde."

" Já vím, boží mlýny..." pousmála jsem se věcně. Na tyhle věci příliš nevěřím. Jsem přesvědčená o tom, že pravda je spíš opačná. " Ztratil se jim pes a dneska mi řekli, ať jim ho dovedu, pokud ho uvidím, je to prý strašně důležitý." Přivedla jsem bábinu trochu do obrazu. Zatím jsem se jí nechtěla svěřit, že utekl díky mě.

Babča se v tu ránu upřímně zděsila. " Ne, Bětko, rozhodně se toho psa nedotýkej! Je strašně agresivní, co chvíli po nás útočí a ti floutci se tomu ještě smějí." Začala Bertíka ještě láskyplněji hladit. " Já vím, oč jim jde, mají naděláno v kalhotách." pokračovala po krátkém zamyšlení a já vyprskla smíchy. Taková slova bych od ní jen sotva čekala. "Na jaře jim taky utekl a způsobil nehodu. Auto kvůli němu ošklivě nabouralo, ale řidič naštěstí nebyl zraněný. Starší bratr toho Lukáše Fojtíka musel všechno vyřizovat za něj a zaplatil za něj i způsobenou škodu a dokonce i ošetření toho psa. Ten kluk totiž nemá ani vindru. Nemůžu uvěřit tomu, že se ho tak zastává, ten byt patří jim oběma, ale on tam nechal bratra bydlet s jeho kumpány a sám se radši odstěhoval, aby měl od nich klid."

To mě náhle zaujalo. " Ten vysoký je Lukáš Fojtík a patří mu ten byt?" ujišťovala jsem se, protože dosud to byly jen mé dohady. Tak proto ta divná přezdívka Fojta.

Babča přikývla. " Ano, jemu a jeho bratrovi Markovi. Je to strašná situace, jsou to vlastně chudáci. Teda sirotci. Přišli před pár lety o rodiče a od té doby to jde s oběma chlapci z kopce. Myslím si, že Marek, to je ten starší, je slušný kluk, alespoň tak působí, ale ten druhý, Lukáš, dočista zvlčel. Marka jsem viděla naposled, když sem přišel kvůli té nehodě. Vylíčila jsem mu co se tu děje a jak ta jejich banda terorizuje okolí. Řekl mi, že jeho bratr má problémy s drogami a že si sám s ním neví rady. Teď toho má už ale právě tak dost, říkal, že si to s ním vyřídí a dočista s ním skoncuje. Pochopila jsem podle jeho slov, že ho pošle pryč, vyhodí ho z bytu. Je u policie, jako jeho otec, to je ironie co? Jenomže on to asi myslel tak, že ho už nechce vidět, protože se tu už víc neukázal." povzdechla zklamaně.

No ten to vyřešil! pomyslela jsem si.

" A to se s oběma kluky znám od dětství. S jejich rodinou jsem byla v celkem úzkém kontaktu a dokonce jsem chlapce občas hlídala, aby si jejich rodiče mohli někdy spolu vyrazit. Opravdu nevím, proč se ke mně Lukáš takhle zle chová, nic jsem mu nikdy neudělala. A ten Marek s tím nic nedělá, úplně na to kašle." Nakrčila rozhořčeně čelo.

Přišlo mi to celé nějak líto, bábina si tohle skutečně nezaslouží. " Paní Modrá, já ho tu možná viděla. Tento týden." napadlo mě. " Byl tu nějaký muž, vypadal mladě, byl slušně oblečený a hledal Lukáše. Říkal, že mu je podobný."

" To byl on, Marek." přikývla bábina.

Takže teď jsem už najisto věděla, že záhadný cizinec je starší bratr dlouhána. Marek a Lukáš Fojtíkovi, shrnula jsem si zamyšleně. Může jim být něco přes dvacet, záleží na tom, jak velký věkový rozdíl mezi nimi je. No jistě, vždyť ta podoba byla nezaměnitelná, jen Lukáš je v obličeji vyhublejší a možná o něco vyšší.

" A co dál? Nic se nezměnilo?" zeptala jsem se poněkud skepticky. S tím, co se tu několikrát do týdne děje, jsem si mohla snadno domyslet, jak celý incident dopadl a jak účinně Markova domluva na Lukáše zapůsobila.

" Ale ano, chvíli byl klid, jenomže v létě to zase začalo. Otrkali se a začali dělat stejný binec jako předtím. Asi to Marek nechal plavat a rozhodl se nechat bratra svému osudu, ani on s ním už nechce nic mít. Má svůj život. Jenomže pro nás je to neúnosné. Problém je v tom, že Kráčmerová není vlastníkem toho bytu, jinak by je dávno vyhnala."

" Já myslela, že je domovnicí, že jí patří celý dům?"

" Ne ne," zavrtěla vehementně paní Modrá bílou kudrnatou kšticí. " Říkala jsem přece, že vlastníky bytu jsou Fojtíkovi. Zdědili ho po smrti rodičů. A tento byt zase patří mně," přiložila si hrdě ruku na hruď.

"Aha. Měla jsem za to, že jsme tu všichni podnájemníci a ve skutečnosti to jsem jenom já..." ušklíbla jsem se.

" Bětko, a co ty a tvoje rodina? Už ses jim ozvala? Víš přece, že si mi to slíbila." Začala bábina s pro mě dost citlivým tématem.

Byla jsem si vědomá toho, co jsem jí slíbila, ale teď celkem lituju, že jsem se jí vůbec svěřila.

Moje hrdost mi prostě nedovoluje se jim ozvat a s pokorou přiznat chybu. Ale možná to není úplně o tom. Možná se jen bojím, že by mě nepřijali. Mám strach, že znova uslyším od svých rodičů ta nelítostná slova, že mě už nikdy nechtějí vidět. Kéž bych se v sobě vyznala a našla odvahu.

Bábina poznala i přes můj neurčitý výraz pravdu." Ty ses jim zase neozvala. Ani bratrovi ne?"

" Ale jo. Už dávno, jenomže brácha má jiné číslo," povzdechla jsem. Byla to jen výmluva, samozřejmě že bych se mu mohla ozvat přes kteroukoliv sociální síť, brácha má založené účty snad všude. Jenomže když jsem odešla z domu, ze zlosti jsem zablokovala facebook a od té doby se ho nedotkla. Co mě sakra brzdí...

" Bětko, já myslím, že děláš z komára velblouda, přece to není nic, co by ti nemohli odpustit. Prostě ses rozhodla odejít z domu. Dřív nebo později to udělá každý mladý člověk. Není třeba kvůli tomu úplně pálit mosty." " Vy to nechápete, já jsem od nich utekla kvůli klukovi. Rozešli jsme se ve zlém, nenávidí mě." Namítla jsem horlivě.

" Taková hloupost!" Bábina rozhněvaně potřásla hlavou. " Já myslela, že jsi rozumná holka a ty se zatím chováš jako tvrdohlavý osel. Radši se budeš o samotě trápit chybami z minulosti, než abys udělala krok vpřed.... Podívej se na mě, já mám taky rodinu, mám i vnoučata a dokonce pravnoučata, ale nestojí o mě. Rozhádali jsme se kvůli hloupému majetku a penězům a teď jsem sama jako kůl v plotě a dala bych všechno na světě za to, abych je mohla vidět. Stačilo by mi, kdyby jen napsali a poslali mi pár fotek. Nevím ani jak vypadají a jestli se jim daří." Zakabonila se a ve tváři měla náhle usoužený výraz. Nakonec zhluboka povzdechla. " Dokonce ani to, jak se má pravnoučata jmenují." Bábině se hlubokým pohnutím zalily oči slzami. Otřela si je a sklopila pohled dolů k psíkovi, nevinný oddaný tvor jí přinášel útěchu.

Byla to zvláštní chvíle, okamžik pravdy. Byla jsem vděčná, že se mi taky svěřila se svým trápením.

" A jak je to dlouho, co jste je neviděla? Tedy, pokud se můžu zeptat..."

Paní Modrá ke mně zvedla oči a koutky úst se mírně pozvedly k úsměvu, její vrásčitý obličej byl ale stále plný smutku. " Sedmnáct let. Po smrti mého manžela, byl vážně nemocný. Bydleli jsme všichni, celá rodina, ve velkém selském stavení s pozemky a hospodářskými zvířaty. Když ale umřel manžel, mladí se to rozhodli prodat, protože se o to nikdo nechtěl starat. Chtěli si postavit vlastní domek, menší a beze mě. Hrozila jsem se toho, že je nebudu moct vídat každý den, jak jsem byla zvyklá, chtěla jsem jim být nablízku a být s dětmi. Teď chápu, že chtěli mít soukromí. Já ale nechtěla ustoupit ani za nic a oni taky ne. Byla jsem na ně zlá a nakonec mi začali oplácet stejnou mincí. Byli jsme ve velkém rozporu, dům a pozemky jsme nakonec stejně prodali a mě za část peněz koupili tento byt, neptali se mě, jestli se mi líbí. Byla to hotová věc ze dne na den. Nemohla jsem se s tím smířit, vyčítala jsem jim jejich rozhodnutí a tak mě docela vytrhli ze svého života. Teď ani nevím, kde bydlí, nemám na ně kontakt a oni sami se mi ani jednou neozvali." Bábina se ke mně najednou naléhavě přiklonila. "Bětko, tohle jsem ještě neřekla nikomu kromě své dobré přítelkyně, beru to jako svou největší chybu v životě. Říkám ti to proto, abys věděla, že se dá všechno napravit. Nechtěj dopadnout jako já, abys věčně jen litovala svých chyb, naprav vše, dokud to jde. Já jsem úplně sama, nemám žádné blízké, ale jsem také velmi stará, na mně už nezáleží. Ale ty máš celý život před sebou. Chci, aby sis to uvědomila. Netoužím po ničem jiném ve svém starém životě, než abych znova viděla svou dceru a její rodinu a tví rodiče to mají jistě stejné." Zamyslela jsem se nad tím, co jsem právě slyšela. Určitě byla v jejích slovech pravda, ale já měla hluboko v sobě nějaký zádrhel. Nedokázala bych se jim prostě jen tak z ničeho nic po roce ozvat. Opravdu to záleželo jen na mně, telefonní číslo na mě neměli, změnila jsem si ho hned po odchodu a pak ještě několikrát kvůli Liborovi, a mé bydliště také neznali. Vážně to bylo jen v mých rukou, téhle moci bych se ale radši vzdala.

Uvědomila jsem si, že jsem na tom byla pořád dobře, co měla říkat paní Modrá, nebo Fojtíkovi, kteří rodinu už neměli. Jsem jen hloupá brzda. " Jak zemřeli rodiče těch kluků?" napadlo mě.

" Zemřeli v autě před pár lety. Jeli po dálnici, vraceli se z dovolené, měli už za sebou dlouhou cestu, mohl za to nejspíš mikrospánek. Nešťastníci, byli to slušní a bezkonfliktní lidé. Bůh je někdy opravdu nespravedlivý."

" To je hrozné neštěstí, neumím si to ani představit," hlesla jsem tiše.

" Je to neštěstí, ale můžou se dít i horší věci. Například paní Kráčmerová, tady odnaproti, zažila opravdový očistec. Když byla malá, ještě jako děvčátko, zemřeli jí taky rodiče, ale násilnou smrtí."

" Cože?" vyjekla jsem, v tu samou chvíli mi přeběhl mráz po zádech. "Někdo je snad zavraždil?" Paní Modrá tajemně zavrtěla hlavou. " Tak jak? Řekněte mi to," žadonila jsem jako dítě o cukrátko.

Bábina Modrá se mě ale rozhodla zklamat. " Ne, Bětko, neměla jsem o tom ani začínat, nechala jsem se unést. Vlastně o tom sama nic nevím. Já jen, že se díky tomu občas chová divně, což sis už všimla. Nebudu ti víc říkat, važ si toho, že rodinu máš celou a nelpi na malichernostech." A tím skončila, víc jsem z ní pro ten večer nedostala.

Zklamáním jsem svěsila ramena a pomalu dopila čaj, abych se mohla rozloučit a odporoučet se k sobě.

Paní Modrá mě pozvala večer na návštěvu ve snaze mi zlepšit náladu, místo toho mi ale nasadila brouka do hlavy. Začala jsem horlivě dumat nad tím, kde bych se mohla o minulosti Kráčmerové dozvědět víc.