6. kapitola

18.11.2019

6

S rodinou jsem se neviděla mnoho měsíců a tak jsem měla ve svém životě jen dvě pomyslné oázy útěchy; Hanku a bábinu. Vlastně teď mezi ně počítám i Bertíka. Tihle tři laskavé duše mě přesvědčují každý den o tom, že můj život není až tak pod psa, jak se mi někdy zdá.

S povděkem jsem si to opět připomněla večer, když jsem bábině přivedla z procházky Berta. Hned na mě poznala zasmušilou náladu.

Pozvala mě dál, za celou dobu, co se známe, to bylo potřetí. Všude to povědomě vonělo a hřejivá atmosféra mě pohladila po duši. Prošly jsme malou předsíňkou a pokračovaly do kuchyně, kde mě pobídla, abych se posadila k jídelnímu stolu.

Zaregistrovala jsem před sebou malovanou porcelánovou konvičku, bábina se jí hned zmocnila a nalila mi do hrnku čerstvý šípkový čaj. Zavoněl po celé místnosti a já si uvědomila, že to je zdrojem té povědomé vůně. Dřív než jsem stačila vzít hrnek do ruky a nasát do těla to teplo, už mi strčila pod nos talíř kuřecího vývaru. Překvapeně jsem zvedla oči.

" Jen jez, moje milá, musíš nabrat sílu." Odpálkovala mé námitky dřív, než mi dala šanci je vůbec vyslovit.

Pustila jsem se tedy bez řečí do polévky a bábina se spokojeně usadila proti mně. Než jsem vývar dojedla, mlčely jsme.

Cítila jsem se u bábiny vždy dobře a téměř jako doma. Tohle přívětivé prostředí mi totiž až bolestně připomínalo byt mé babičky. Proto jsem se se zájmem rozhlížela kolem sebe pokaždé, když jsem se tu zjevila. Vybavení bylo staré a zanedbané. Babča už moc dobře neviděla a tak je sporák trochu zaplácaný navrstvenou špínou, prostírání s vyšíváním trochu seprané, dvířka od kuchyňské linky osahaná a nádobí sem tam uštípnuté.

Byt má také jen pokoj, akorát, na rozdíl od mého, ložnice je situovaná odděleně od kuchyně. Ta je tak malinká, že kuchyňská linka obsahuje jen pár skříněk, aby se sem mohl vejít ještě malý jídelní stůl a dvě židle. Zbytek místa zabíraly vrostlé rostliny. Nemám ani šajnu co je to za druhy, jsou různých tvarů a velikostí a některé se mohou pyšnit nádhernými květy.

Když jsem dojedla, odnesla jsem prázdný talíř do dřezu, aby bábina nemusel vstávat, a usadila se zpět na židli. Mezitím si Bert vyžadonil u své paničky pozornost, když si ho zvedla na klín. Pes se blaženě schoulil do klubíčka, zhluboka si vydechl a nechal se laskat po uších a na hřbetě.

" Z čeho jsi smutná, Bětko?" překvapila mě bábina Modrá trefnou otázkou.

Zaskočeně jsem zvedla oči od hrnku čaje. " Já nejsem smutná, jen jsem měla takový divný den," zhodnotila jsem. " Ti sousedi nahoře a nakonec i Kráčmerovi, jsou takoví... divní. Navíc se nemůžu zbavit pochmurné nálady, myslela jsem, že když si něco koupím, budu mít z toho radost, ale doma mě to přešlo. Nic mě nebaví." Zklesle jsem usrkla čaje.

" Máš pravdu, včera se nahoře zase něco dělo. Ti neřádi dělali pěkný binec. Ale víš co? Dlouho to trvat nebude, na každého jednou dojde."

" Já vím, boží mlýny," pousmála jsem se věcně. Na tyhle věci příliš nevěřím. Jsem přesvědčená o tom, že pravda je spíš opačná. " Ztratil se jim pes a dneska mi řekli, ať jim ho přivedu, pokud na něj někde narazím. Je to prý strašně důležitý," uvedla jsem bábinu trochu do obrazu. Zatím jsem se jí nehodlala svěřit, že utekl díky mě.

Babča se v tu ránu upřímně zděsila: " Ne, Bětko, rozhodně se toho psa nedotýkej! Je agresivní, co chvíli po nás útočí a ti floutci se tomu ještě smějí." Ještě láskyplněji Bertíka hladila. " Já vím, oč jim jde. Mají naděláno v kalhotách." Pokračovala po krátkém zamyšlení a já vyprskla smíchy. Taková slova bych od ní jen sotva čekala. " Jednou jim utekl a způsobil nehodu. Auto se kvůli němu ošklivě nabouralo, ale řidič naštěstí nebyl zraněný. Starší bratr toho Lukáše Fojtíka musel všechno vyřizovat za něj a zaplatil i způsobenou škodu a dokonce i ošetření toho psa. Ten kluk totiž nemá ani vindru. Nemůžu uvěřit tomu, že se ho tak zastává. Ten byt patří jim oběma, ale on tam nechal bratra bydlet s jeho kumpány a sám se radši odstěhoval, aby měl od nich klid."

To mě zaujalo. " Ten vysoký je Lukáš Fojtík a patří mu ten byt?" ujišťovala jsem se, protože dosud to byly jen mé dohady. Tak proto ta divná přezdívka Fojta.

Babča přikývla. " Ano, jemu a jeho bratrovi Markovi. Je to strašná situace, jsou to vlastně sirotci. Přišli před lety o rodiče a od té doby to jde s oběma chlapci z kopce. Myslím si, že Marek, to je ten starší, je slušný kluk, alespoň tak působí, ale ten druhý, Lukáš, dočista zvlčel. Marka jsem viděla naposled, když sem přišel kvůli té nehodě. Vylíčila jsem mu co se tu děje. Řekl mi, že jeho bratr má problémy s drogami a že si sám neví rady," povzdechla zklamaně. " Oba chlapce znám od malička. S jejich rodinou jsem byla v přátelském, až rodinném vztahu a chlapce jsem občas hlídala, aby si jejich rodiče mohli někdy spolu vyrazit do společnosti. Byli to rošťáci, ale měla jsem je moc ráda. Nevím, proč se ke mně Lukáš takhle zle chová. Nemá k tomu důvod, vůbec si jich už nevšímám. A ten Marek s tím nic nedělá." Nakrčila rozhořčeně čelo.

Přišlo mi to celé nějak líto, bábina si to nezaslouží. " Paní Modrá, já ho tu možná viděla. Tento týden." napadlo mě. " Byl tu nějaký muž, vypadal mladě, byl slušně oblečený a hledal Lukáše. Říkal, že si jsou podobní."

" To byl Marek," přikývla bábina.

Takže teď jsem už najisto věděla, že záhadný cizinec je starší bratr dlouhána. Marek a Lukáš Fojtíkovi. Může jim být něco přes dvacet, záleží na tom, jak velký věkový rozdíl mezi nimi je. No jistě, vždyť ta podoba byla nezaměnitelná.

" A co dál? Nic se nezměnilo," vyzvídala jsem poněkud skepticky, tušíc výsledek.

" Ale ano, chvíli po nehodě byl klid. Jenomže v létě to zase začalo. Otrkali se a začali dělat stejný binec jako předtím. Marek se o to přestal zajímat, má svůj život. Problém je v tom, že Kráčmerová není vlastníkem toho bytu, jinak by je dávno vyhnala."

" Já myslela, že je domovnicí, že jí patří celý dům?"

" Ne," zavrtěla důrazně paní Modrá bílou kudrnatou kšticí. " Říkala jsem přece, že vlastníky bytu jsou Fojtíkovi. Zdědili ho po smrti rodičů. A tento byt zase patří mně," přiložila si hrdě ruku na hruď.

"Aha. Měla jsem za to, že jsme tu všichni nájemníci a ve skutečnosti to jsem jenom já," ušklíbla jsem se.

" Bětko, a co ty a tvoje rodina? Už ses jim ozvala? Víš přece, že si mi to slíbila." Začala zase bábina s pro mě dost citlivým tématem.

Byla jsem si vědomá toho, co jsem jí slíbila, ale teď celkem lituju, že jsem se jí vůbec kdy svěřila. Moje hrdost mi prostě nedovoluje se jim ozvat a s pokorou přiznat chybu. Ale možná to není úplně o tom. Možná se jen bojím, že by mě nepřijali. Mám strach, že znova uslyším od svých rodičů ta nelítostná slova, že mě už nikdy nechtějí vidět. Kéž bych se v sobě vyznala a našla odvahu. Bábina poznala i přes můj neurčitý výraz pravdu. " Ty ses jim zase neozvala. Ani bratrovi ne?"

" Ale jo. Už dávno, jenomže brácha má jiné číslo," povzdechla jsem. Byla to jen výmluva, samozřejmě že bych se mu mohla ozvat přes jakoukoliv sociální síť, brácha má založené účty snad všude. Jenomže když jsem odešla z domu, ze zlosti jsem zablokovala facebook a od té doby se ho nedotkla. Co mě sakra brzdí...

" Bětko, já myslím, že děláš z komára velblouda, přece to není nic, co by ti nemohli odpustit. Prostě ses rozhodla odejít z domu. Dřív nebo později to udělá každý mladý člověk. Není třeba kvůli tomu úplně pálit mosty."

" Vy to nechápete. Já jsem od nich utekla kvůli klukovi, přes jejich zákaz. Rozešli jsme se ve zlém, nenávidí mě." Namítla jsem horlivě.

" Taková hloupost," bábina rozhněvaně potřásla hlavou. " Já myslela, že jsi rozumná holka a ty se zatím chováš jako tvrdohlavý osel. Radši se budeš o samotě trápit chybami z minulosti, než abys udělala krok vpřed.... Podívej se na mě, já mám taky rodinu, mám i vnoučata a dokonce pravnoučata, ale nestojí o mě. Rozhádali jsme se kvůli hloupému majetku a penězům a teď jsem sama jako kůl v plotě a dala bych všechno na světě za to, abych je mohla vidět. Stačilo by mi, kdyby jen napsali a poslali mi pár fotek. Nevím ani jak vypadají a jestli se jim daří." Zakabonila se a ve tváři se jí zračil usoužený výraz. Nakonec zhluboka povzdechla. " Dokonce ani to, jak se má pravnoučata jmenují." Bábině se tentokrát hlubokým pohnutím zalily oči slzami. Otřela si je a sklopila pohled dolů k psíkovi. Nevinný oddaný tvor jí přinášel útěchu. Byla to zvláštní chvíle, okamžik pravdy. Byla jsem vděčná, že se mi taky svěřila se svým trápením.

" A jak je to dlouho, co jste se neviděli? Tedy, pokud se můžu zeptat..."

Paní Modrá ke mně zvedla oči a koutky úst se mírně pozvedly k úsměvu. Její vrásčitý obličej byl ale stále plný smutku.

" Sedmnáct let. Po smrti mého manžela, byl vážně nemocný. Bydleli jsme všichni, celá rodina, ve velkém selském stavení s pozemky a hospodářskými zvířaty. Když ale umřel manžel, mladí se to rozhodli prodat, protože se o to nikdo nechtěl starat. Chtěli si postavit vlastní domek, menší a beze mě. Hrozila jsem se toho, že je nebudu moct vídat každý den, jak jsem byla zvyklá. Chtěla jsem jim být nablízku a být s dětmi. Teď chápu, že chtěli mít soukromí. Já ale nechtěla ustoupit ani za nic a oni taky ne. Byla jsem na ně zlá a nakonec mi začali oplácet stejnou mincí. Byli jsme ve velkém rozporu, dům a pozemky jsme nakonec stejně prodali a mě za část peněz koupili tento byt. Neptali se mě, jestli se mi líbí. Byla to hotová věc ze dne na den. Nemohla jsem se s tím smířit, vyčítala jsem jim jejich rozhodnutí a tak mě docela vytrhli ze svého života. Teď ani nevím, kde bydlí. Nemám na ně kontakt a oni sami se mi ani jednou neozvali." Bábina se ke mně najednou naléhavě přiklonila. "Bětko, tohle jsem ještě neřekla nikomu kromě své dobré přítelkyně. Beru to jako svou největší chybu v životě. Říkám ti to proto, abys věděla, že se dá všechno napravit. Nechtěj dopadnout jako já, abys věčně jen litovala svých chyb. Naprav vše, dokud to jde. Já jsem úplně sama, nemám žádné blízké, ale jsem také velmi stará, na mně už nezáleží. Ale ty máš celý život před sebou. Chci, aby sis to uvědomila. Netoužím po ničem jiném ve svém starém životě, než abych znova viděla svou dceru a její rodinu. A tví rodiče smýšlí stejné."

Zahloubala jsem se nad tím, co jsem právě slyšela. Určitě byla v jejích slovech pravda, ale já měla hluboko v sobě nějaký zádrhel. Nedokázala bych se jim prostě jen tak, z ničeho nic, po roce ozvat. Opravdu to záleželo jen na mně. Telefonní číslo na mě neměli, změnila jsem si ho hned po odchodu. A pak ještě několikrát kvůli Liborovi. A mé bydliště také neznali. Vážně to bylo jen v mých rukách, téhle moci bych se ale radši vzdala.

Uvědomila jsem si, že jsem na tom vlastně pořád dobře. Co měla říkat paní Modrá, nebo Fojtíkovi, kteří rodinu už neměli. Dělám ze sebe jen hloupou brzdu. " Jak zemřeli rodiče těch kluků?" napadlo mě.

" Zabili se v autě před pár lety. Jeli po dálnici, vraceli se z dovolené. Měli už za sebou dlouhou cestu, mohl za to nejspíš mikrospánek. Nešťastníci, byli to slušní a bezkonfliktní lidé. Bůh je někdy opravdu nespravedlivý."

" To je hrozné neštěstí. Neumím si to ani představit," hlesla jsem tiše.

" Je to neštěstí, ale můžou se dít i horší věci. Například paní Kráčmerová, tady odnaproti, zažila opravdový očistec. Když byla malá, ještě jako děvčátko, zemřeli jí taky rodiče. Násilnou smrtí."

" Cože?" vyjekla jsem, zároveň mi přeběhl mráz po zádech. "Někdo je snad zavraždil?" Paní Modrá tajemně zavrtěla hlavou. " Tak jak? Řekněte mi to," žadonila jsem jako dítě o cukrátko.

Bábina Modrá se mě rozhodla zklamat. " Ne, Bětko, neměla jsem o tom ani začínat, nechala jsem se unést. Vlastně o tom sama nic nevím. Já jen, že se díky tomu občas chová divně, což sis už všimla. Nebudu ti víc říkat. Važ si toho, že rodinu máš celou a nelpi na malichernostech." A tím skončila, víc jsem z ní pro ten večer nedostala.

Zklamáním jsem svěsila ramena a pomalu dopila čaj, abych se mohla rozloučit a odporoučet se k sobě.

Paní Modrá mě pozvala večer na návštěvu ve snaze mi zlepšit náladu, místo toho mi ale nasadila brouka do hlavy. Začala jsem horlivě dumat nad tím, kde bych se mohla o minulosti Kráčmerové dozvědět víc.