5. kapitola

01.11.2019

5

Na nákupech jsem strávila skoro celý den. Obešla jsem centrum města a pak když zavřeli, v sobotu mívají otevřeno jen dopoledne, prošmejdila jsem nejbližší obchodní galerii a nákupní centrum. Nábytek mě zaujal nejvíc, někde měli dobré ceny a já bych k sobě domů nutně potřebovala aspoň jednu šuplíkovou skříň a konferenční stolek. Všude možně po pokoji mám roztroušené věci, kdybych je měla kam uklidit, byt by se výrazně zútulnil. Ale zatím jsem si pár kusů nábytku jen vyhlédla.

Dala jsem si v KFC oběd a nakoupila si pár drobností do kuchyně, modrou zimní bundu s bílým kožíškem a džíny. Překvapivě jsem příliš neutratila, všude měli skvělé ceny a tak jsem odcházela s úsměvem. V jednom nábytku jsem se informovala o ceně rozvozu a nechala si vše zatím projít hlavou.

Jela jsem odpoledním autobusem domů, nebe se mezitím zakabonilo a podzimní slunce se schovalo za šedivá mračna, výrazně se ochladilo. Akorát včas, pomyslela jsem si, ještě bych zmokla. Už jsem se viděla doma, jak si před zrcadlem zkouším svůj nákup.

Jakmile jsem za sebou zavřela chatrnou branku a pomalu se blížila po dlážděném chodníčku k oprýskaným vchodovým dveřím, ze zamyšlení mě nepříjemně vytrhl tísnivý pocit. Byla to předtucha.

Dřív, než mi došlo, o co jde a než jsem stačila zareagovat, už jsem viděla přes skleněnou vitráž ve dveřích skupinku, jak schází schody. Ani za nic jsem je dnes nechtěla potkat a teď si to míří přímo proti mně.

Co jen budu dělat, už mě taky museli zmerčit... V návalu paniky jsem se otočila na patě a mířila rychle pryč. Jenomže po pár krocích jsem si zavčas uvědomila, jak to vypadá. Otočila jsem se zpět a vrátila se k předešlé původní trase. Po tomhle vyšinutém zkratu, kterého si bezesporu všimli, jsem musela působit značně podezřele. Polila mě přes záda studená vlna nervozity. Nic naplat, kdyby měli otázky, musím zapírat. Nesmím se přiznat, i kdyby mě mučili.

Už se blíží, nervózně jsem se zajíkla. Já jsem nikdy neuměla moc dobře lhát... Najednou se můj strach obrátil v bojovnost. Je to přece koneckonců jejich vina. Když už toho psa vyhazují z bytu, musí si ho uvázat.

Snažila jsem se rychle hodit do klidu a nekoukat po nich. Napětím se mi ale tajil dech a srdce mi bušilo jako zvon.

Trio, skládající se ze dvou kluků a dívky, vyšlo z domu proti mně. Kluk po levé straně měl tvář zarostlou strništěm, byl průměrně vysoký, navlečený do šedé uválené mikiny a prošoupaných džínů s nášivkami jakýchsi lebek, zřejmě znaků oblíbených kapel - vypadalo to děsně. Navíc měl rozkrok u kolen.

Ten druhý musel měřit přes metr devadesát. Přestože byl přihrbený, tyčil se nad nimi jako stožár ve větru a kráčel klátivou chůzí. Na sobě měl oblečenou černou koženou bundu, pod ní černou mikinu s kapucí a modré džíny s dírami. Hlavu mu zdobil neurčitý účes, něco jako rozcuchané neudržované číro. Lukáš, dovtípila jsem se. Zjevně on byl hlavním obyvatelem vedlejšího krcálu. A majitelem psa.

Kolem pasu vedl asi svou dívku, s němým úžasem jsem na ni upřela zrak. Byla to opravdová krasavice, která se každý den nevidí. Hned na první pohled člověka zaujaly její hnědé dlouhé zacuchané vlasy, vyholené na boku do půlky hlavy a tím pádem dávaly vyniknout velkému tunelu v uchu. Temné kruhy pod očima v hubené tváři s vystouplými lícními kostmi, nepřítomný pohled, průsvitně bledá pleť a vyzáblá postava; vypadala jako by po měsíčním pobytu vylezla z hrobu.

Holka, ty v tom pěkně lítáš, myslela jsem si. A aniž bych to dělala úmyslně, zírala jsem na ni s otevřenou pusou.

Měla oblečené černé upnuté kalhoty, které ještě víc zvýrazňovaly její tenká párátka místo stehen a bílé tričko, pod nímž vynikal plochý hrudník bez podprsenky. Její outfit v tomhle sychravém počasí doslova bil do očí a vyvolával husí kůži. Otřásla jsem se zimou místo ní. Naštěstí zcela ignorovala moji přítomnost, takže ani nevnímala, jak na ni hledím.

Ale všiml si mě dlouhán, a když můj pohled pomalu sklouzl z vedlejšího bodu přímo na něj a já uviděla jeho kamennou tvář a modré chladné oči, které mě skrznaskrz probodávaly, cukla jsem sebou jako bych se právě probrala a oči rychle zapíchla do země.

Když jsme se míjeli, nahodila jsem neutrální výraz, a co nejlhostejněji začala zaujatě hrabat klíče v kabelce. Najednou se vedle mě zastavili a já v hloubi duše zoufale zaúpěla.

" Hej, princezno," vyštěkl najednou jeden z výrostků, vytušila jsem podle hlasu který.

Zatrnulo ve mně, pomalu jsem zvedla hlavu a otočila se na dlouhána. Pustil z ruky svoji trofej ze záhrobí, udělal dlouhýma nohama krok a rázem už stál těsně u mě. Jeho oči najednou opustil tvrdý výraz a já si všimla, že má vlastně sice vyhublou, ale pohlednou tvář. V mysli mi projel záblesk vzpomínky na divného návštěvníka, ta podoba je vážně zarážející. Když se tu po něm tak urputně sháněl, nebude to náhoda, nejspíš jsou příbuzní.

" Ty bydlíš u nás na patře, viď?" Začal na mě chrlit poněkud oklikou, ale k mému překvapení vlídným tónem a zabořil uvolněně ruce do kapes.

Přikývla jsem. Bylo mi jasné, že se jen pokouší začít konverzaci. Jistě si je dobře vědom, kdo vedle něj bydlí, když jsme spolu nedávno mluvili a ještě předtím mi úplně namol plival před dveře.

" Neviděla jsi dneska mýho psa?" vyslovil otázku, které jsem se bála jako čert kříže.

Dlouze jsem se nadechla, abych získala čas, ale snažila jsem se i nadále působit lhostejně. " Ne... Jen jsem ho slyšela včera večer. Proč?"

Jeho světlé výrazné oči se na mě pronikavě podívaly. Než ale stačil cokoliv říct, jeho kamarád ho předběhl.

" Prostě ti zdrhnula, Fojto. Zase! Smiř se s tím. Nemůže to s tebou vydržet. Jako každá ženská." Hned na to se pobaveně zařehtal. Následně vytáhl krabičku cigaret, po kterých se hned začala sápat dívka zombice.

" Smích, Johny? Neboj, to tě rychle přejde!" zuřil Fojta, otočil se ke mně zády a šel k nim. Ulevilo se mi. On si ale došel jen pro cigaretu, a když si zapálil, začal opět mluvit ke mně. " Takže když jsi vycházela z baráku, už tam nebyla... A víš vůbec, jak vypadá? Je to velká žlutá fenka s náprsenkou. Má černý kožený obojek s cvoky. Už víš?"

Otráveně jsem přikývla, jsem snad blbeček?

"Takže jestli tě můžu požádat, kdybys ji někde viděla, tak ji doveď ke mně. U nás doma většinou někdo je," naléhavě ke mně promlouvat s hlavou na stranu.

Nevěřícně jsem vyvalila oči. On se musel zbláznit!

"Je hrozně důležitý ji co nejdřív chytit, je totiž totálně tupá." Poklepal si vážně na čelo a pokračoval se starostlivým výrazem. " Minule se nechala chytit švestkama, to je to poslední co potřebujeme. Anebo by mohla zase skočit přímo pod auto. To bych nepřežil, chápeš? Ona je moje zlato. Nejdražší holka v mým životě," držel si ruku na srdci.

Zírala jsem na něj jako Alenka v říši divů s očima navrch hlavy.

Zasmál se, byl na mě asi dobrý pohled. Pokračoval dál tónem, jako by mluvil s dítětem opožděným ve vývoji. " Nemusíš se jí bát, to tehdy večer byl jen vtip, vážně. Já vím, že byl trapnej... Je hodná, když na ni zavoláš BOBO, přiběhne za tebou a pak ji stačí jen chytit za obojek a půjde s tebou kamkoliv. Miluje lidi, ráda se mazlí, nikomu by neublížila. Jen je plachá a občas se cizích bojí."

Šly na mě mrákoty. Potřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala. Ale tuhle konverzaci si z hlavy tak lehce nevymažu.

Konečně jsem se přinutila promluvit. " No dobře... Pochybuju ale, že ho nebo ji, někde uvidím," zabručela jsem neochotně.

" Ona. Je to holka, chápeš?" Opravil mě důležitě s naléhavostí v hlase. " Vážně mi na tom záleží, chci ji zpátky. Budeme ji všude hledat."

" Jo jasně. Taky se budu rozhlížet," přislíbila jsem otráveně, aby byl spokojený. A já měla od něj pokoj.

Když ji má tak rád, jak tvrdí, proč se k ní tak chová? Já bych Bertovi nikdy nic podobného neudělala a to ani není můj.

" Díky, jsi hodná. A omlouvám se za to, jak se někdy chováme," ušklíbl se v dobrosrdečném úsměvu.

Někdy? Trpce jsem se přinutila mu úsměv oplatit.

Tím náš rozhovor skončil, rozešli jsme se. On se přidal k přátelům a společně si sedli na lavičku u pískoviště. Dívce mezitím úplně zmodraly paže, třásla se jako osika ale Fojtovu bundu zarputile odmítala.

U dveří jsem se zdržela lovením klíčů zespod tašky a tak jsem byla nucená vyslechnout část jejich rozhovoru. Buď na mě úplně zapomněli, nebo jim to bylo fuk.

" Neboj se, vole, určitě je zase v parku a honí kačeny," plácl ho přátelsky po rameni ošuntělý Johny.

" Taky bych utekla, vždyť ji mlátíš jak žito," ozvala se dívka a kýchla.

" Drž hubu!" okřikl ji Johny vyděšeně.

" Cože?" zaburácel Fojta. "Tys ji zbil?"

" Bože, ty zas nic nevíš?" zvolala otráveně zombice.

Johny na tohle očividně sázel, a proto se ji snažil rychle umlčet nakopáváním do nohy. Teď už bylo pozdě a tak se jen provinile přikrčil ke kraji posezení.

Fojta, mlčíc, na ni nechápavě zíral a tak mu vše sama začala objasňovat. " Chystali jste matroš na stole a pak ani nevím proč, jste se začali hádat. Johny měl pocit, žes to rozdělil nespravedlivě, protože si měl už předtím. Porvali jste se a Whiskyna tě chtěla chránit, skočila přes stůl a všechno převrátila na zem, vysypalo se to mezi rozbitý skleničky. Johncek potom chytl šílenýho rapla, zmlátil a zkopal všechno kolem sebe. Nakonec Whiskynu vyhodil z bytu, ty si ležel na zemi. A pak sme to už neřešili," ušklíbla se zadumaně.

" Do hajzlu," ulevil si Fojta a podepřel si dlaní hlavu. " Jak to, že to všechno víš?"

" Já si dala až potom, vytřídila jsem to od střepů." Pokrčila rameny zombice s výrazem, jakoby přebírala hrášek, který bude k večeři.

" Tak to já určitě taky."

" No jasně. Všichni tři. Nějak silný, ti musím říct. Taky čoveče nic nevím." Pokýval podlízavě hlavou Johny. Snažil se svůj poklesek zahrát do autu.

" Protože jste dost chlastali," vmísila se mu do zasnění zombice s další objasňující informací.

" Tak fajn," seskočil Fojta odhodlaně z lavičky. " Ona se sama nevrátí, protože se tě bojí, ty kokote. Takže když něco provede, padá to na tvou hlavu. A drž hubu, protože to tys ji vyhodil z bytu a kvůli tobě zdrhla." Rozhodl přísně a prudce strčil do Johnyho, až se svalil na zem. Johny to strpěl v tichosti, uvědomoval si svůj podíl viny. " Ale ještě než půjdeme, ty si okamžitě navlečeš moji bundu," rozkázal své zmrzlé přítelkyni, která si ji nakonec neochotně oblékla.

Konečně se začali sbírat k odchodu. Rychle jsem zalezla dovnitř a tam vyprskla smíchy. Povedená banda trotlů...

To jsem ovšem ještě netušila, co mě čeká uvnitř. Obhlédla jsem schránku, jestli mi náhodou nepřišla pošta. Je sice víkend, ale chodila jsem si tam občas omrknout i nějaké letáky.

Schránku máme zařízenou docela hloupě jednu společnou a umístěnou ve dveřích. Tedy zvenku se to tváří jako díra do schránky, ale z druhé strany pošta nemá do čeho spadnout a tak se válí po zemi. Ten kdo to zahlédne jako první, obvykle dopisy nebo letáky posbírá a položí je na nedaleké topení, které netopí. Jenomže to záleží na tom, kdo kolem prochází. Většinou tam pošta leží dlouho a tak je všechno špinavé a s otisky bot. Když si tu člověk platí nájem, mohla by sem dát domovnice aspoň schránku. Jenomže to by byla na ni asi příliš velká inovace.

Topení bylo letáky docela zavalené a tak se jimi začala probírat. Na poštu jsem se dívala jen jednou za čas, za celý týden jsem měla totiž dopisů plný zuby a navíc mi sem stejně kromě mobilního operátora a adresovaných slevových kuponů nic nechodilo. Někdy jsem podvědomě a naprosto nelogicky doufala, že mi přišel dopis nebo pohled od rodiny. Přitom to je holý nesmysl, doma nikdo nezná mou adresu.

Ale přece jeden úlovek. Objevila jsem katalog s módou adresovaný mě. Nedávno jsem si u nich objednávala šálu a svetr. Mezitím jsem zaznamenala přes prosklené dveře, že skupinka z lavičky konečně zmizela. Přeji jim hodně štěstí v hledání...

Rozdělala jsem na místě průhledný obal obohacený kusem bláta a zalistovala letmo katalogem, když tu jsem najednou cosi zaslechla. Znělo to jako ženský šeptající hlas. Byl tak tichý, až jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo.

Už zase, ale o něco hlasitěji. Jako by si někdo šuškal.

Zvedla jsem hlavu směrem, odkud jsem myslela, že to přichází a uviděla Kráčmerovou. Několikrát jsem zamžikala, abych v šeru lépe zaostřila, nešlo mi do hlavy, co tam dělá.

Stála přímo u mých dveří, v ruce držela hadr na vytírání země, vedle sebe měla kýbl. Nebylo by na tom nic divného, jen kdyby skutečně myla zem. Ona místo toho ale držela špinavý hadr v ruce, něco zaujatě šeptala a divoce při tom gestikulovala a pohazovala hlavou. Vyvolávalo to ve mně pocit, jako by někoho pomlouvala.

Neměla jsem ani páru co by mohla komu říkat v horním patře bez oken, úplně sama. Protože ať koulím a zaostřuji oči, jak chci, nikoho naproti ní nevidím. A jen sama pro sebe si taky nebrblala.

Měla oblečené šedočerné seprané tepláky s vytlačenými koleny a červený ohavný svetr s velkým okem na boku. Prostě pracovní věci. Vedle nohy kbelík s vodou, v ruce hadr, všechno nasvědčovalo tomu, že se chystá k pravidelnému úklidu, ona ale místo toho žvaní do zdi. Byla tak zabraná do rozhovoru se svým imaginárním společníkem, že si mě dosud vůbec nevšimla. Byla v naprostém transu. Vypadala, jako by utekla z blázince.

Nevěřícně jsem na ni okamžik zírala. Pak jsem vzala katalog a dvě tašky s nakoupeným oblečením a vykročila po schodech nahoru. Bohužel nebo bohudík jsem jí tím překazila podivný dýchánek. Zaregistrovala mě až na poslední chvíli, když jsem stála přímo za ní. Lehce sebou ucukla a hned na to mě nenávistně probodla svýma vodnatýma bledýma očima. Pohled jsem jí oplatila, ale navzdory tomu jsem ji popřála medovým hláskem pěkný den. Zavrčela mi odpověď a počkala, až zalezu do bytu. Teprve pak začala skutečně vytírat.

Doma jsem unaveně padla na postel. Už jsem neměla chuť si něco zkoušet. Tohle místo je totální cvokhaus. Myslela jsem, že bydlím mezi lidmi a ne v ústavu choromyslných a drogově závislých.