4. kapitola

21.10.2019

4

Do rána jsem na vše zapomněla. Kupodivu jsem usnula, jako když mě do vody hodí a po dlouhé době, navzdory hrající hudbě, jsem spala jako mimino.

Po deváté hodině jsem odšpuntovala uši a pomalu a plně odpočatá vystrčila paty z postele. Nazula jsem si pantofle a rovnou zamířila k oknu, abych odhrnula závěsy a podzimní slunce tak mohlo hřejivě prozářit můj obličej a skromný pokoj. Těšila jsem se z dnešního dne, měla jsem naplánovanou procházku do centra města a nákupy.

Ovšem má dobrá nálada rychle klesla jako rtuť na teploměru. Ještě jsem stála u výhledu z okna, když jsem si rozpomněla na včerejší noc. Rychle jsem vypálila ke dveřím. Po nakouknutí na chodbu, jsem obdržela pěkně studenou sprchu. To je snad zlý sen.

Co teď? Mám si nechat kvůli tomu překazit plány?

Otráveně jsem si v rozhořčení uvařila až příliš silnou kávu a vytáhla z lednice višňový jogurt. Třískla jsem s ním o kuchyňskou desku a napruženě si sedla na vratkou barovou židličku ke kuchyňskému pultu.

Co když ho tam nechají celý víkend, letělo mi hlavou. To budu muset sedět celou dobu doma? Nebo se slaňovat oknem jako Spajdrmen?

Tak to ne. Rozzlobila jsem se sama na sebe a dlabala podrážděně jogurt, který se stal terčem mé frustrace. Nejsem žádná bačkora. Vždyť je to jen pes, proboha. Co by mi mohl udělat. Prostě ho obejdu a je to. Bertík mě má přece rád, tak proč by nemohla i tahle tlustá potvora.

Jenomže jsem si rychle rozpomněla na krev na zemi...

Snad abych si dokázala, že mám vlastní hlavu a odvahu, že mám důvod být na sebe hrdá a že nejsem kráva, magor a hloupá husa, jak mi s oblibou nadával Libor ve chvílích vzteku, jsem se nachystala do města, jako by se nechumelilo.

Nedělala jsem to kvůli němu, to by byl pěkný nesmysl. A věděla jsem, že i kdyby tu se mnou byl, neocenil by žádný můj statečný čin. Chtěla jsem to dokázat sama sobě. Vyhrabat z vrstvy prachu svou dávno ztracenou sebeúctu.

Oblékla jsem se a upravila na vycházku do města. Přes rameno přehodila kabelku a do ruky vzala pytel s odpadky, abych umocnila pocit běžné situace. A hlavně abych ho mohla použít jako štít, kdyby došlo k nejhoršímu.

Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem se skvěle a vychutnávala si to. Byla jsem opravdu plná sebevědomí. Ovšem jen do chvíle, než jsem vstoupila na chodbu a zabouchla za sebou dveře. V ten moment ve mně hrklo, protože jsem nechala své statečné srdce zavřené v bytě a tváří v tvář mohutnému psovi stanula jen má holá dušička. Pokusila jsem se stůj co stůj v sobě udržet alespoň falešný pocit klidu.

Ani jsem se nehnula a zůstala stát na místě jako přikovaná. Několik vteřin jsem toho tvora propalovala pohledem. Zatím se nepohyboval, jen klidně ležel. Odhodlala jsem se tedy a pomalu se k psovi obrátila zády, abych mohla zamknout byt, ale zároveň jsem ho nespouštěla z očí.

Pes se tvářil, že na mě zvysoka kašle. Když jsem zamkla, s hlubokým nádechem jsem velmi pomalu, potichoučku a po špičkách, vykročila směrem k němu. Když se ani v tu chvíli nepohnut, odvážila jsem se kolem něj proplížit s pytlem odpadků napřed, přičemž jsem ho stále sledovala ostřížím zrakem. Dostala jsem se tak až za něj a nakonec i z dosahu jeho tlamy. Za celou dobu nehnul ani brvou, uklidnilo mě to. Nakonec jsem se celá a bez jediného škrábance došourala až ke schodišti, takže jsem teď měla zcela volný únikový průchod. Jeho netečnost vůči přítomnosti mé maličkosti mě ukolébala. Troufla jsem si proto ještě chvíli na místě otálet. Uvolnila jsem se a nervozitou napjaté svaly povolily křečovitý postoj, začala jsem si toho psa prohlížet.

K vlastnímu údivu jsem musela uznat, že to je docela impozantní zvíře, budící od pohledu respekt. Ale přesto takhle zblízka, když se nehýbal, působil téměř mírumilovně. Což mi přišlo absurdní. Jednalo se bezpochyby o bojové plemeno. V rasách se nevyznám, ale tyhle psy je jednoduché zařadit. Jenomže když jsem ho takhle viděla, nechtěla jsem podléhat předsudkům. Bylo v něm totiž něco, co mě nutilo pociťovat k němu soucit.

Až na otevřené těkající oči, vypadal jako mrtvý. Ležel přitisknutý ke zdi, těžkou širokou hlavu položenou na předních tlapách a zrak upíral stále na dveře. V krátkých pravidelných intervalech se otřásl a občas zastřihal staženýma ušima, když se někde ozval nějaký zvuk. Srst měl krátkou a béžovou s bílými prsty na předních tlapách a velkou náprsenkou. Nemohla jsem přehlédnout drobné ranky a šmouhy od krve na rozložitém hrudníku a kolem polštářků předních noh, které měl celé oslintané, jak se je nejspíš snažil sám ošetřit. Snad tady takhle neleží celou noc, uvědomila jsem si s hrůzou. Potřebuje přece péči veterináře...

Najednou, jako by mě teprve teď zaregistroval, párkrát zamrkal a se zájmem upřel pohled na mě. Zaskočilo mě to a ztěžka jsem polkla. Sametově jantarové černě lemované oči si mě ale jen letmo a bez zájmu prohlédli a vrátily se zpět ke středobodu svého vesmíru. Ten pohled se mi zdál spíš zvědavě smutný, než krvelačný. Jako by mě žádal o pomoc. Odevzdaně vzhlížel opět na dveře sousedního bytu a z čenichu mu vyšel jakýsi tlumeně táhlý zvuk, něco mezi zakňučením a hlubokým povzdechem.

V ten moment mi pukalo srdce dojetím. Dokonale obměkčená jsem si k němu přidřepla. Ten chudáček netoužil po ničem jiném než se vrátit do tepla domova, zatímco já z něj měla nesmyslně naděláno.

Příval lítosti mě donutil přemýšlet. Nemám mu donést misku s vodou? Deku? Nemám si ho rovnou vzít k sobě domů? Jen dočasně aby se zahřál. Potřebuje ošetřit, rány jsou malé, ale vypadají ošklivě. Chudáček, celou noc tu leží na studených dlaždicích. Je mu smutno a zima. A přestože by mohl dělat cokoliv, oddaně a tiše zírá na dveře a trpělivě čeká, až si na něj někdo vzpomene. Nejlepší bude, když zazvoním na jeho majitele a zeptám se, jestli mu doma náhodou něco nechybí.

Už jsem málem sahala po zvonku, když jsem najednou ten nápad zavrhla. Nemuselo by se jim líbit, že strkám nos do jejich věcí. Nechci je provokovat, když vím, co jsou zač.

A tak jsem rezignovala. Naposled jsem pohlédla plná empatie do těch nešťastných psích očí a pak jsem definitivně vykročila směrem ke schodišti.

Jakmile jsem šlápla na první schod, pes najednou hbitě vyskočil na všechny čtyři. Cukla jsem sebou úlekem a zděšeně se k němu obrátila čelem. Už nezíral na dveře, nýbrž na mě, naše oči se střetly. Jeho výraz byl náhle jiný. Zostražitěl a v očích mu jiskřilo. Tělo měl napnuté jako strunu a nyní připomínal šelmu na lovu. Srdce se mi prudce rozbušilo. Udělala jsem další krok o schod níž. Pes napnul hlavu dopředu a přihrbil se, nespouštějíc ze mě oči. To už jsem se začala potit, rázem jsem se cítila jako lovná zvěř.

Zjančila jsem. Rozhodla jsem se rychle jednat a rozeběhla se ze schodů, co nejrychleji jsem toho schopná, v krátkozrakém přesvědčení, že mu uteču. Ta velká bestie samozřejmě vyrazila za mnou. Bez ohlížení se, jsem běžela závod o život. Už jsem byla konečně téměř dole, ta potvora mi funěla v patách, její dech jsem bezmála cítila na zádech.

Trochu se mi ulevilo, když jsem měla východ ven přímo před nosem, už jsem natahovala ruku po klice. Zbrzdila jsem se otvíráním těžkých vchodových dveří a můj náskok se tímto vynuloval. Když jsem je konečně pootevřela natolik, abych se jimi protáhla ven, nacpal se tam i ten čokl. Naštěstí byl moc široký a tak se nestačil protáhnout ven, prudce přibrzdil těsně za mnou. Reflexivně jsem proti němu vykopla nohou, aniž bych si plně uvědomila, co dělám. Jeho reakce způsobila, že jsem na vteřinu zůstala stát jako opařená, s otevřenou pusou a zatajeným dechem. Se zakvílením udělal jakýsi krkolomný obrat a schoulil se ke schodům. Ale já se ho přitom ani nedotkla.

Rychle jsem se vzpamatovala, opět otevřela dveře, ale to už se ze své přehnané reakce posbíral i pes. Zaujal opět ten svůj lovecký postoj a vyrazil proti mně.

S děsem jsem se tentokrát pasivně přimáčkla na dveře a skryla si dlaněmi tvář. Ať se děje vůle boží. Zadržela jsem dech, viděla jsem jen tmu. Slyšela jsem krátce psí drápy klapat o zem a pak nastalo ticho. Dvě vteřiny, tři vteřiny... Odkryla jsem obličej a spěšně se rozhlédla na všechny strany. Nikde nic. Najednou jsem zahlédla psí zadek, jak mizí za vchodovou brankou.

A sakra! Jak se mu to jen povedlo přeskočit?

Utřela jsem si krůpěje potu na čele a zasmála se úlevou. Mám to za sebou. Čím jsem si zasloužila takové dramatické příšerné ráno? Jak mi ho mohlo být jen líto.

Myslela jsem si, že je to chudáček, ale ve skutečnosti se schovávala za maskou pěkně prohnaná potvora. Bezesporu tak klidně ležel jen proto, aby mě ukolébal a v hlavě přitom už zosnoval plán útěku. Mě využil jako prostředníka. Zarazila jsem se, můžou být psi tak chytří? No každopádně tenhle ano. Hlavně že jsem celá.

Jenomže došlo k pořádnému průšvihu. Pes definitivně zdrhl. A můžu za to já. Co teď? Rozhlédla jsem se, nikde ani živáčka. Co se dnes stalo, musí zůstat jen mezi těmihle stěnami. Hlavně dlouhán se nesmí dozvědět, že jsem tu jeho skopovou horu masa vypustila já. To by byl se mnou definitivní amen.

Možná bych měla radši upozornit Hanku, kdyby najednou nalezli někde moji mrtvolu, aby věděla, co má říct policajtům. Brr, otřásla jsem se, to jsou mi představy.

Třeba to není tak horké. Z nějakého důvodu toho psa vyhodili na chodbu a už se o něj dál nestarali. Třeba mi ještě ve skutečnosti poděkují. Každopádně jedno je jisté, musím z místa činu co nejrychleji zmizet.

Vrátila jsem se na schody a posbírala rozsypané odpadky, které mi popadaly během toho zběsilého úprku. Ještě než jsem vyšla ven, naposledy jsem se kolem sebe rozhlédla a pak rychle z pozemku zmizela pryč, jako pára nad hrncem. Cestou jsem ještě vytáhla mobil a napsala Hance, pro jistotu.