3. kapitola

07.10.2019

3

Dnešní ráno jsem plná radosti zjistila, že mám málo pošty i důchodů, navíc je pátek a já si div nepískala. Moji dobrou náladu nepřehlédla Hanka, a proto mě neváhala vyprovokovat narážkou, když míjela můj stolek.

" No ne, ty máš novýho chlapa!"

Zareagovala jsem na to sarkastickým úšklebkem. Praštěný cvok, má v hlavě jen jedno... Chlap je to poslední, co bych potřebovala, po soužití se svým bývalým a zážitky se sousedy.

Spokojeně a mírným tempem jsem si vše nachystala. I rozebírku po Fýbrtové jsem dnes dělala s lehkostí. Protože už čtvrtý den po sobě mi připadla stejná oblast, znala jsem ji nazpaměť. Na autobusovou zastávku jsem přišla s předstihem a tak jsem zakotvila vedle Hanky, která tam už stepovala a vykuřovala jednu ze svých svátečních cigaret. Sice jsem nekuřák, ale využily jsme chvilku času k poklábosení.

S Hankou si velmi rozumím, je to má nejlepší kamarádka. Seznámily jsme se hned po mém nástupu do práce. A přestože mě zaučovala jiná pošťačka, Hanka se pasovala do role důvěrnice. Padly jsme si hned od prvního okamžiku do oka, a pokud to jde, jsme v práci nerozlučná dvojka. Jelikož obě máme jednadvacet a jsme nejmladší zaměstnankyně, když nepočítám brigádníky nebo studenty na praxi, dalo se naše přátelství předpokládat. Není proto divu, že jsem se s menšími pracovními průšvihy chodila svěřovat k ní a ona mi vždy pomohla se z toho nenápadně vyhrabat. Třeba když mi chyběly dvě stovky v peněžence s důchody. Roznášela jsem poštu teprve první měsíc a asi jsem někoho obdarovala víc, než bylo zdrávo. Zjistila jsem to až odpoledne u předávání na centrále a Hanka mi tehdy půjčila ze svého, abych peníze mohla doplnit, protože jsem u sebe zrovna hotovost neměla. Taky mi pomohla, když jsem měla párkrát zmatek v doporučené poště a pár dalších potíží z nepozornosti. Snažím se jí to oplatit kdykoliv je potřeba. Jedna na druhou se můžeme spolehnout a tahle oboustranná soudržnost nás ještě víc spojuje.

Moc ráda bych se s ní vídala častěji, třeba po práci nebo o víkendech, ale Hanka bohužel nemá čas. Pomáhá své mámě se čtyřmi mladšími sourozenci, vyprovází je ze školy a stará se o ně i odpoledne. Jejich táta je před nějakou dobou opustil. Rodiče se brzo na to rozvedli a tak je její máma na všechno sama. Pracuje na směny v místní továrně a o víkendech si často bere přesčasy, aby je uživila. Hanka se mi svěřila, že si ze své výplaty nechává pouze tři tisíce a zbytek odevzdá rodině. Volný čas má jen tehdy, když je její máma doma a nepotřebuje s ničím pomoc. Nebo když jí vystřídá babička s dědou. A to má ještě k tomu kluka, se kterým se vídá večer, když jde k němu přespat. Netuším, jak to zvládá, má můj obdiv.

V práci spolu mluvíme když je čas, což bývá spíš odpoledne anebo ráno v autobuse. Asi dvakrát se stalo, že Hanka nestíhala a tak přišla odpoledne na poštu i s pětiletým bráškou, protože ho musela vyzvednout ze školky. Bráška na ni trpělivě a tiše čekal, sedíc za jejím stolkem. Až jsem zírala, jak byl hodný.

" Takový jsou všichni, když nejsou pohromadě, tichý jako pěny. Ale běda když jsou spolu, to by mě vzal ďas," objasnila mi Hanka a vypadala tehdy dost uhnaně.

Každý den spolu jezdíme autobusem na nádraží, tedy pokud ho ráno stihnu. Hanka vystupuje o zastávku dřív než já, cesta trvá tak dvacet minut a za tu dobu si stihneme v rychlosti říct to nejdůležitější.

Dnes na mě celou cestu chrlila rozhořčené nadávky na svého přítele. " Mirek mě včera vytočil, kdybys jen věděla, co mi řekl... Byla jsem na něj tak naštvaná, musela jsem odejít domů. Najednou byl jako vyměněný, vůbec jsem ho nepoznávala. No jo, sice míval občas nějaký narážky, ale tohle bych do něj nikdy neřekla, musela jsem se vážně držet." Celá rozlícená rozhazovala rukama a tváře jí jen plály.

" A co udělal?" chtěla jsem vědět.

" Blbeček jeden, sobec je to." čertila se.

" A co ti teda řekl, dozvím se to, ještě než vystoupíš?" Docházela mi už trpělivost. Zvědavostí jsem jen hořela a napětím si okusovala nehty. Kdyby mi to nestačila říct teď, bombardovala bych jí přes víkend zprávami.

" Přišla jsem večer před devátou k němu jako vždycky. Čekal na mě s večeří. Už to mi bylo podezřelé," varovně vztyčila prst a já napjatě natahovala uši, div jsem zvědavostí netajila dech.

Hanka najednou začala obšírně líčit: "Většinou si totiž objednáme pizzu, nebo si uvaříme párky a tak. Teď se ale chlubil, že ji vařil sám. Povedla se mu, byla fakt dobrá, na to že to vařil on, to se musí nechat. Rybí filé s bramborovou kaší a grilovaná zelenina, tak jak to mám ráda. Ostatně na tom není co zkazit..." Shazovala ve svém rozhořčení jeho kuchařský um. " No a potom jsme si pustili film, nějaký americký slaďák Slunce nad mořem nebo co... Sakra jak se to jmenovalo?" Držela se zamyšleně za bradu. "Ale celkem to šlo, na to že to byla romantická srágorárna..." dodala s nakrčeným čelem během toho hloubání.

" A dál?" Zvýšila jsem hlas. Zastávka se nemilosrdně blížila a já si už málem škubala vlasy.

" Ty seš zvědavá, jako opice," zasmála se. " Tak já ti to povím: řekl mi, ať se k němu nastěhuju."

" Vážně?" Překvapením jsem vykulila oči. " Ale to je skvělý, Hani!" Spontánně jsem zajásala, hlavou mi hned prolétlo, že se zbaví té nekonečné otročiny doma.

Hana na to měla ale jiný názor. " Na tom není nic skvělého! Představ si to, řekl mi, ať jdu bydlet s ním a začnu žít normální život, takhle mi to doslova řekl." Poklepala si prstem na čelo. Hned nato si hodila batoh na svá útlá záda, která se jí tíhou prohnula, posbírala tašku ze země a i přes veškerou tu nálož na sobě vyskočila z autobusu ven jako na pérku.

Zbytek cesty jsem musela přemýšlet nad prekérní situací. Chápu, že nechce nechat rodinu ve štychu. Ale pomáhat jim a živit je, když otec od nich odešel a neplatí pravidelně alimenty, není její povinnost. Možná mnohem víc tentokrát chápu Mirka, který ji chce mít víc pro sebe, protože tuším, že ji má upřímně rád. Když ho porovnám s Liborem, soudě podle Hančina vyprávění, tak ten mě asi nikdy nemiloval tak, aby se to dalo považovat za rovnocenný vztah. Vlastně jsem nic jiného nezažila, za svůj život jsem poznala jen vztah s Liborem.

Možná to na ni Mirek moc rychle vyklopil, měl postupovat promyšleněji. Hanka je ke své rodině příliš navázaná, takže ji svým nečekaným návrhem šokoval. Jsem zvědavá, jak se to nakonec vyvine. Ale myslím si, že by byla škoda, kdyby se rozešli.

Autobus se skřípavým zakvílením zastavil na zastávce Hlavní nádraží. Jakmile jsem z něj vystoupila, vypustila jsem vše ostatní z hlavy a plně se soustředila na roznášku, abych měla dnes co nejdříve hotovo.

Až na studené mrholení, které mě provázelo po celý den, mi dopoledne uteklo rychle a práce mi šla od ruky. Autobusem jsem se vracela na poštu sice úplně promoklá, ale s dobrou náladou, která se mi zvedla ještě víc, když jsem odcházela domů před druhou hodinou odpoledne.

Blažený pocit z vidiny dvou dnů volna mě úplně pohltil. Po cestě domů jsem se stavila nakoupit a přitom si plánovala, co všechno potřebuju udělat, vyřídit, uklidit a vyprat. A taky si dočtu konečně knížku a zkouknu nějaké filmy.

Když jsem se vracela domů z nákupu, překvapil mě na schodech v domě vysoký muž v elegantním černém zimním kabátě. Ustrnula jsem na místě, trochu mě to vylekalo.

Paradoxně, kdyby vypadal jako vagabund, ani trochu by mě jeho přítomnost nezaskočila. Automaticky bych ho zařadila do skupinky huličů ochomýtajících se kolem dlouhána pankáče.

Ale takhle jsem netušila, kde se tu najednou solidně vyhlížející osoba vzala a co tu může hledat.

Podezíravě jsem ho sjela pohledem, dokud byl ke mně zády. Stál nahoře na patře a vypadal trochu ztraceně. Najednou bouchly opožděně těžké vchodové dveře, jak jsem vešla dovnitř a on se na mě zvědavě otočil. Jeho mladý zjev mě zaskočil, mohl mít mezi pětadvaceti a třiceti.

" Ahoj," pozdravil mě jako bychom byli kamarádi.

Povytáhla jsem nechápavě jedno obočí. "Ahoj." Nedůvěra v mém hlase musela být citelně znát.

Až po bradu byl zachumlaný do límce od kabátu, ale i tak jsem si zvládla udělat letmý obrázek. Měl hnědé trochu rozcuchané vlasy, souměrnou hladkou tvář a modré oči, které jsem nemohla přehlédnout, protože mě zaujaly na první pohled. Rychle jsem se vzpamatovala, protože jsem si všimla, že díky jeho vřelému výrazu a právě těm přátelským očím má ostražitost polevila a já se na okamžik ztratila.

Ztrácet obezřetnost v tomhle prostředí není radno, promluvila ke mně vnitřní opatrnost.

" Prosím tě, je Lukáš doma?" zeptal se mě naléhavým tónem. " Nemůžu se mu dovolat, má asi zablokovaný mobil... Dlouho jsem ho neviděl, potřebuju s ním mluvit." Držel v ruce telefon a klíče.

" Ale já Lukáše neznám," namítla jsem zaskočeně a pokrčila rameny. Nechápala jsem, co po mě chce. Kdo to sakra je?

" Neznáš? Vždyť u něj bydlíš," vypálil najednou podrážděně a jeho ruka vystřelila směrem ke dveřím od bytu.

Ta nečekaně prudká reakce ve mě vzbudila nevoli.

" Nebydlím u žádnýho Lukáše," bránila jsem se pohoršeně. Co to na mě zkouší? Začínala jsem toho mít právě tak dost. " Bydlím sama a nikoho takového neznám." Kroutila jsem hlavou, co je tohle zase za blázna...

Muž v kabátě na mě chvíli zíral jako na zjevení a několikrát zamrkal, než zase promluvil. " Tak teď jsem totálně zmatený... Lukáš Fojtík tu už nebydlí? Zvonek má ale pořád stejnou jmenovku," ukázal na tlačítko vedle dveří se jménem. Jak najednou tápal, byl jeho tón o poznání opatrnější.

Smířeně jsem povzdechla. " Spíš než jméno, mi řekni, jak vypadá." Nechtěla jsem mu sice pomáhat, když je tak protivný, ale došlo mi, že je to nutnost, pokud se máme někam posunout.

" Je vysoký, hnědé vlasy. Vlastně je mi podobný... A má psa..."

" Jo, ten tu bydlí," skočila jsem mu do řeči.

" Bydlí tu." Viditelně si vydechl.

" Ano, vedle mě. Ale jestli je doma, to vážně nevím a vědět ani nechci. Nechci s nimi mít totiž nic společného," utrousila jsem nekompromisně.

Mladý muž v kabátě na mě chvíli koukal a pak prohlásil: " To chápu. Takže sousedi." dovtípil se zamyšleně. " Omlouvám se, spletl jsem se. Myslel jsem, že jsi, jste, jedna z těch jeho kamarádek, nebo přítelkyně. Tak já zkusím zazvonit, už vás nebudu zdržovat." vypravil ze sebe rychle a otočil se ke dveřím. Když jsem kolem něj procházela do svého bytu, ještě mi poděkoval a rozloučil se.

Zalezla jsem k sobě a dál ho nenápadně sledovala špehýrkou ve dveřích. Zkoušel zabušit na dveře, protože zvonek evidentně nefungoval. Pak vytáhl klíče a pokusil se odemknout, ale klíč nepasoval do zámku. Nakonec podivný návštěvník tiše zaklel a zklamaně se odporoučel.

Když jsem potom v kuchyni vybalovala z tašky nákup, zpětně jsem si promítala celou situaci. Najednou mi došla jedna věc, která mnou velmi nepříjemně otřásla... Musím vypadat hodně uboze, když mě automaticky zařadil mezi ty smažky. Kruci, to je zlý.

Sotva jsem se dostala domů a se záminkou, že si jen na chvíli odpočinu, si lehla pod peřinu, už jsem se z ní do pěti do večera nevyhrabala. Na chvíli jsem usnula a pak se koukala na televizi. Ani za boha by mě z ní nikdo nedostal ven. Donutil mě až hlad. Uvařila jsem si instantní nudle, rychle je slupla a pak už mě začal tlačit čas. Takže jsem rychle utíkala o patro níž, abych vyzvedla Berta na naši obvyklou večerní procházku.

Když se Bertík s míčkem na prázdném fotbalovém hřišti dostatečně vydováděl a mě naprosto utahal, vrátila jsem ho paničce a doma se naložila do horké vany.

Po deváté hodině jsem se s blaženým pocitem vyvalila do postele. Přetáhla si přes sebe peřinu až po krk a už jsem natahovala ruku po své rozečtené knížce, když tu jsem náhle slyšela na chodbě těžkopádné dupání stoupající po schodech. Ale ne! Hodila jsem si přes hlavu polštář. A mám po klidném večeru, zaúpěla jsem zoufale.

Nezbývalo mi než doufat, že celou páteční noc nebudou " pařit" jen doma jako posledně.

Měla jsem tentokrát vypnutou televizi, takže jsem přes tenké stěny slyšela téměř vše. Kroky se nemilosrdně přibližovaly, pak na chvíli utichly, aby se následně ozvalo zabušení na dveře, díkybohu ne moje. Ty se hned na to s vrznutím otevřely a chodbou proniklo s ozvěnou veselé " zdar vole."

Od té chvíle až ke mně doléhal tlumený přátelský živý hovor. Říkala jsem si, že to zatím není tak hrozné, dokud nepustí hudbu. Zatnula jsem zuby a pokračovala ve čtení, se snahou nevnímat nic okolo. Chvíli se mi to opravdu dařilo, jenomže za nějaký ten okamžik jsem začala vnímat, jak mě něco ruší. Na řádky jsem se soustředila čím dál méně a zanedlouho jsem nedokázala v poklidu dočíst ani větu. Odložila jsem knihu vedle postele a zvedla překvapeně hlavu. Uvědomila jsem si, že na vině jsou zvýšené hlasy, hovor se teď od prvního okamžiku značně rozvířil.

Výměna názorů se rychle strhla v prudkou hádku. Zneklidněně jsem se na posteli zvedla do sedu, nerada bych se stala opět nedobrovolným posluchačem nějaké domácí bitky. Po pár minutách to tam už jen vřelo, s malými pomlkami na sebe křičeli dva mužské hlasy a do toho se mísil jeden hysterický ženský.

I přes veškerý hluk který nadělali, jsem jim moc nerozuměla, takže jsem neměla tušení, co jejich konflikt vyvolalo.

To už se překřikovali jeden přes druhého a jejich hlasy se zamíchaly a spojily v jeden nepřetržitý řev. V jednom momentu dívka už jen vzlykala, když se zbývající dva drsně hádali a podle dunivých nárazů a zvuků padajících předmětů postrkovali a prali. Ozval se tvrdý náraz o stěnu, až se mi rodinná fotka na zdi otřásla.

Povyskočila jsem a vytřeštila oči. Co se to tam krucinál děje? Tentokrát to nebyla běžná potyčka, ke které tu už párkrát došlo. Situace byla vážnější.

Z ničeho nic najednou zuřivě zavrčel ten jejich pes a několikrát hromově vyštěkl, až mi přeběhl mráz po zádech. Následoval ohlušující tříštivý zvuk rozbíjejícího se skla a lidské zaúpění.

" Ty hnusná mrcho!" zakřičel někdo těsně u zdi a pes bolestivě zavyl. Slyšela jsem několik dunivých ran a jakési šoupání něčeho po zemi.

" Nech toho proboha," zaječela dívka a hádám, že se začala prát, jenomže ten parchant ji podle výkřiku a tlumené rány odhodil na zeď.

Pak jsem se už podle funění a nadávek proceděných skrz zuby mohla jen dohadovat o tom, co se dělo dál, možná že do něčeho, nebo někoho, kopal... Seděla jsem ztuhlá na posteli, s očima navrch hlavy a křečovitě v rukách svírala telefon. Skutečně jsem uvažovala o tom, že zavolám policejní hlídku dřív, než vedle dojde k vážným zraněním. Přinejmenším.

Jenomže mě brzdil strach. Co kdyby se nějak dozvěděli, že jsem je zavolala já? Pomsta by mě neminula. Nakonec nastalo hrobové ticho.

Zhluboka jsem si vydechla a odložila mobil. Už jsem pomalu vstávala, abych si šla uvařit čaj a mohla se tak zklidnit nějakou činností, když najednou vrzly dveře na chodbu. Úlekem jsem sebou škubla a instinktivně se přikrčila, jako by snad dotyčný útočník mohl vidět až na mě do mého bytu. Takový nesmysl! A tak jsem kurážně opět narovnala hřbet a pokusila se v sobě nalézt zase harmonii a klid. Tiše jsem naslouchala.

Někdo něco těžkého vynesl na chodbu. " Mrcho," zavrčel ponuře zlostným tónem a bouchl dveřmi.

Přistihla jsem se, že automaticky uvažuji nad tím, jestli to nebyl dlouhánův, tedy Lukášův, hlas. Zhodnotila jsem, že nebyl, přestože jsem ho slyšela z dálky a ještě zkreslený vztekem.

Hned na to jsem sevřela dlaněmi hlavu, zacpala si uši a zoufale zavyla. Vedle začala vřískat Drum and bass hudba. Po delším poslechu, což byla dle mého soudu minuta, působila psychedelicky. Bože, z toho mi do rána bezmála hrábne.

Uvařila jsem si ten čaj a sedla si k televizi, tohle soužití je nesnesitelné. Hlavně že se vedle už nekonají žádné další hrubé výlevy.

Najednou mě úplně pohltil nenadálý příval stesku. Kam jsem se to jen dostala... Můj zlatý domov v našem malém poklidném městečku na jihu Moravy! Proč jsem jen já koza hloupá překročila jeho hranice. Největším vrcholem kriminality, barbarství a vandalismu bylo, když sprejeři počmárali zděný plot hřbitova svými tegy o velikosti fotbalového míče. Mluvilo se o tom na náměstí ještě půl roku. Co mě tehdy vedlo k tomu tohle neposkvrněné místo opustit? Prokleté růžové brýle.

Byla jsem příliš rozrušená na to, abych si dál četla nebo šla spát. Místo toho jsem nepřítomně koukala na nějakou stupidní komedii, jejíž zápletka mi unikala. Honily se mi hlavou různé myšlenky a nevyřčené otázky.

Blížila se půlnoc a já se otrkala z vedlejší apokalypsy, která ve mně v jednu chvíli vyvolala nezvykle silný stesk po domově. Nyní nostalgii vystřídala zvědavost. Nedojdu klidu, dokud nezjistím, co vyhodili na chodbu. Vylezla jsem z postele a plížila se po špičkách ke dveřím. Netuším, proč jsem se ve vlastním bytě takhle pokoutně kradla, ti vedle mě nemohli přes rámus taneční hudby slyšet, ani kdybych vypadla s řevem z okna.

Třásla jsem se zvědavostí. Co vyhodili na chodbu? A co se tam vlastně stalo, kvůli čemu se mohli tak šíleně pohádat? Co ta hrozná rána a rozbité sklo? A ten jejich čokl! Jsem si jistá, že někomu ukousl končetinu...

Většinu odpovědí na tyhle otázky se zřejmě nikdy nedozvím a zřejmě se s tím i vyrovnám. Ale co zůstalo na chodbě, můžu vidět hned.

S lehkovážností jsem suverénně pootevřela dveře a škvírou natáhla ruku po vypínači na chodbě. Jakmile se rozsvítilo a já s mžikáním rozeznala věc před sebou, s němým výkřikem jsem okamžitě uskočila zpět a práskla za sebou dveřmi. Jsem tak hloupá, co jsem čekala? Na chodbě ležel pes.

Urychleně jsem zamkla a nechala trčet klíč v zámku. Uvědomovala jsem si nelogičnost svého konání, ale jedině tak jsem se cítila bezpečně. Hned na to jsem na chodbu nakoukla špehýrkou, dokud se ještě svítilo, abych se ujistila, že se ta bestie nepokouší ke mně prokousat.

K vlastnímu nepochopitelnému zklamání jsem zjistila, že si ten čokl mé sotva půl vteřinové přítomnosti na chodbě nevšiml. Seděl jako mramorová socha u jejich dveří, otočený zády ke schodišti, nehýbal se a pohledem hypnotizoval kliku u dveří. Neušlo mi, jaký má divný postoj, nějak podivně se hrbil a na zemi byly kapky a šmouhy od krve.

Teď už jsem si naprosto jistá, že někoho pokousal a proto ho vyhodili z bytu. Bojí se ho. Nejsem žádný psí znalec, na ulici s jistotou poznám jen pudla, ale tohle bylo bezesporu bojové plemeno. Má nezaměnitelnou hranatou velkou čelist. Jen doufám, že ho do zítřka z chodby odstraní. Jak bych se jinak dostala z bytu ven.

Ještě několikrát jsem zvědavě nakoukla malou dírkou na chodbu. Jedno se mu muselo nechat, byl naprosto trpělivý a ukázněný. Mohla jsem se jen podivovat nad tím, že na sebe nijak neupozorňuje. Bert by dávno ječel jako na lesy, hrabal by tlapkou a dožadoval by se vpuštění dovnitř. Tenhle jen prostě zírá na kliku.

Po několika vteřinách intenzivního a nudného pozorování jsem usoudila, že mám toho dost a šla si lehnout.