3 Jmenuje se Trip!

05.11.2019

3

Damián mířil autem do nejbližší vesnice. Dolní Polany, minul oznámení na bílé ceduli. Prdelovice, zamumlal si. Když ne zjevem a oblečením, zapadne mezi místní alespoň svým autem. Po včerejším nájezdu do výmolu, mu nějak rachotí výfuk. A po opakované jízdě polní cestou vypadá, jako by se vrátil z rallye Dakar. Ačkoliv se jeho fabie bezmála rozsypala na dálnici při stodvaceti.

Ale on je na ni hrdý. Pořídil si ji v bazaru, nemůže chtít zázraky. Je to jediná věc, kterou si koupil za vlastnoručně vydělané peníze. Musel kvůli tomu dřít ve skladě v Kauflandu tři měsíce!

Zastavil u krajnice, na malém liduprázdném náměstíčku, hned vedle Jednoty. Sotva vystrčil nohu z vozu, už zahlédl velkou ceduli na dveřích Zavřeno. Nádech, výdech, hlavně klid. Šel se podívat zblízka na otvírací dobu.

" Maj zavříno," ozval se slabý pisklavý hlásek za jeho zády.

Damián se nakvašeně otočil na patě a střetl se s drobnou stařenkou v zástěře a šátkem na hlavě.

" To vidím, babi," zasupěl. " Dívám se, kdy laskavě otevřou." Obrátil se zpět ke dveřím.

" Ve dvě," odpovědělo mu pisklavě stvoření.

Damián pomalu otočil hlavu zpět a otráveně zakroutil očima: " Píšou tu v jednu."

" Nene, ve dvě. Voni to maj špatně. Ještě to nespravili. Měli tam prázdno, lidi sú v robotě, tak to pošunuli."

" No to je výborný!" zaburácel, až stařenka nadskočila. " To tu budu čekat jako tři hodiny? Můžete mi říct, co to je za otvírací dobu?" Damián zlostně rozhazoval rukama. " To si vážně můžou dovolit jen tady. Všude jinde by je konkurence roznesla na kopytech. Krachli by, ani nemrkli!"

Babička vyvalila oči a rychle cupitala pryč, co jí síly stačily.

Damián měl hlad a byl nervózní. Uvědomil si, že nemá nic k jídlu až ve chvíli, když si ráno strčil poslední kolečko salámu do pusy. Rozhlédl se přes náměstí a najednou mu svitla naděje. Přece jen nebude muset až do města. Naproti na rohu uviděl velkou ceduli Hostinec U Kováře. Krev v žilách se mu rozvířila radostí, dá si svíčkovou. Nebo guláš. Rychle vyrazil vpřed, cestou minul stařenku, která vystrašeně uskočila na trávník, a natěšeně si to rázoval k hostinci.

Vchodem, který působil slibně, vešel dovnitř a rozhlédl se. Zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat; klasický zakouřený pajzl, usoudil a prošel hospodou na venkovní zahrádku. Tam se překvapeně rozhlédl, nenapadlo by ho, že bude mít problém najít volný stůl. Polední pauzu využívali k obědu muži v montérkách, cyklisti a skupinka turistů. Měli tu poměrně nabyto, ale nakonec si místo našel. Sotva vzal do ruky lístek s denním menu, zaznamenal vedle sebe stín. " Co si dáte?" zeptal se příjemný hlas.

" Ještě jsem se nestih ani rozkoukat. Máte wifi?" Damián odlepil oči od papíru a zvedl hlavu k obsluze. V tu ránu se jejich pohledy střetly, Damiánovy se zatajil dech šokem a žena proti němu se hlasitě zajíkla. Jeho oči, naprosto instinktivně, sjely o pár centimetrů níž a zastavily se na místě, které ho fascinovalo už dnes ráno.

Kozatá s dolíčky, vydechl.

Blondýna ztěžka polkla, z ruky jí vypadl bloček i propiska, ale to už byla na půl cesty při svém zběsilém úprku zpět do hostince.

" Nic si z toho nedělejte." Damián se ohlédl za hlasem. Muž v zelených montérkách, sedící ve skupince čtyř dělníků, na něj mluvil dál: " Naše Helča je dneska mimo. Prý ji ráno rozhodil naháč u nebožtíka Šimůnka." Rázem se u jeho stolu spustil hlasitý smích.

Damián se rozpačitě smál též. A zároveň ho políval studený pot.

Muž pokračoval v zábavném tématu: " Ale my všichni jsme viděli to rozbitý koleno. Máme dojem, že to spíš včera trochu přehnala s domácí medicínou," gestem naznačil láhev a jeho stůl opět řval smíchy, zatím co Damiána, teď víc, než kdy dřív, přemáhaly zaječí úmysly.

Komu všemu to už navykládala? Aby teď chodil kanálama.

Už měl nohu vykročenou k odchodu, když se k němu najednou začala blížit korpulentní žena, kolem padesáti. " Budete jíst?" Hodila mu na stůl jídelní lístek.

Damián se při pohledu na ni poslušně usadil zpět. " Dám si z meníčka ten buřtguláš a pivo, díkec."

Žena s ulízanými černými vlasy, sčesanými do drdolu, a masitými pažemi deroucími se z tílka, odmašírovala s objednávkou zpět do útrob hostince. Damián vytáhl telefon a zahloubal se nad ním, když ji viděl, jak se blíží zpět, tentokrát s úsměvem od ucha k uchu. Tušil katastrofu.

" Máte tu wifi?" zeptal se.

" Pro kunšafty jo. Hleslo je 12345."

" Aha," utrousil a připojil se. Iphone X rázem zavalily zprávy všeho druhu. Chystal se krátit si čekání odepisováním přátelům, pročítáním mailů a projíždění novinek na sociálních sítích, jeho úmysl byl ale narušen, když si matróna přisedla k jeho stolu.

" Kovářová, hostinská," představila se a dál se na něj zubila. " Jsi Pepův mladej, že? Ten s tím divným jménem."

Damián zvedl oči od mobilu. Přikývl a dál mlčel.

" Já to věděla, nevymyslela si to. Ty si ten nudista!" Divoce spráskla ruce.

Damián se napřímil a zděšeně se rozhlédl, všichni kolem je sledovali. Klidně, ale pevně promluvil: " Šel jsem se prostě opalovat. To si člověk, do prdele, nemůže na vlastním pozemku, ještě na totální samotě, chodit jak chce? V Praze mají na to koupaliště a tady se může každý zbláznit."

Kovářové z tváře vymizel úsměv. " Může, samozřejmě. Jenomže Helenka přijela na šichtu pozdě, celá bledá a s rozbitým kolenem. Prý viděla někoho u Pepy Šimůnka, vyděsilo ji to k smrti. Lekla se, že vylezl z hrobu."

Damián zalapal po dechu. " Kolik má dioptrií, ta vaše Helenka? Dědovi bylo osmdesát," zaječel a nechybělo málo a urazil se do krve.

Kovářová se uculila. " Když přijela blíž, tak samozřejmě ten rozdíl viděla. Prý nemohla spustit oči z... No a pak si narazila to koleno."

Damián si nakvašeně založil ruce na hrudi. " Narazila si koleno o mé auto, abyste věděla, paní Kovářová. Měla by se ke mně zastavit, potřebuju s ní o tom mluvit," řekl důležitě.

Kovářová na to zkroušeně povzdechla. " Ach ne, to je nepříjemnost. Nemůžeme to spolu vyřídit teď? Nějak se jistě domluvíme. Známý je automechanik, velmi solidní, domluvila bych to u něj, jestli došlo k nějaké škodě. Co máte za auto? Helenka je má neteř, je to snaživá a spolehlivá holka. Pracuje přes prázdniny u mě, aby si něco málo přivydělala. Přes rok studuje, víte, filozofickou fakultu, víte?"

" Ano, jistě. Ne. Byl bych radši, kdyby se u mě zastavila, až pojede zase kolem. Nejde o nic, čeho by se měla bát, věřte mi." Damián nasadil vážnou tvář.

" Tak já ji to vyřídím. Ona tu teď není, najednou někam utekla na polední pauzu, zničehonic, chápete? Myslím, že vás viděla a trošku se stydí." Kovářová se zase culila.

Dalších několik okamžiků na sebe jen zírali a Damián nechápal, co u něj ještě pořád pohledává. Pak Kovářová promluvila.

" Budu ti tykat. Snad to nevadí, jsi ještě mladíček."

Damián odpíchl oči od displeje. " Bude mi třicet za dva roky. Ale klidně mi tykejte, je mi to fuk."

" Vážně?" Najednou byla u vytržení. " To není možné, ještě nedávno jsi tu lítal ve slipečkách a s lopatkou." Damián po ní vrhl rychlý nevěřícný pohled, ale ona jako by si nevšimla. " Ten čas tak letí, to je hrůza... Pepi Šimůnka jsem si vážila, měla jsem ho odjakživa moc ráda. Stejně jako každý v dědině. Byl to férový chlap. Výjimečný člověk, se srdcem na pravým místě. Proto jsem mu byla připravená vždycky pomoct, kdykoliv potřeboval, hlavně poslední rok a půl... Udělala jsem to pro něj ráda, věř mi, ale musím přiznat, že se mi tak ulevilo, že sis pro něj konečně přišel." Zakončila dojemnou řeč soudržným úsměvem.

" Pro koho?" Zděsil se.

" Přece pro Broka. Mám ho u sebe na dvorku čtyři měsíce, už mi leze krkem, nemůžu se o něj starat věčně. Už je opravdu načase aby sis ho odvedl."

" Vo čem to mluvíte? Myslel jsem, že děda toho psa prodal."

" Ne. Dal mi ho na hlídání." Kovářová se najednou tvářila zatvrzele.

" Doprčic," ulevil si. " Nechci ho."

" To je tvůj problém, zlato. Já ti ho každopádně radši hned dám, protože nebudu riskovat, že se vodsáď vypaříš a pes mi zase zůstane na krku."

Damián otráveně zaklel. " Můžu se aspoň v klidu najíst?"

Kovářova na něj vrhla významný pohled. " Samozřejmě. Obsloužím hosty a přivedu ti ho. Nemusíš ani vstávat od stolu."

Damián tiše zaúpěl, co bude dělat se psem? Od dětství se o žádného nestaral a ani o to nestojí. Dočista na něj zapomněl. Teď se mu to vážně nehodí.

O to víc se zhrozil, když se za chvíli Kovářová vracela se psem na vodítku, tedy spíš monstrum za sebou vláčelo korpulentní hostinskou.

" Děláte si prdel?" valil oči, když mu předávala celá upocená vodítko. " Co to je? To přece není Trip!"

Kovářová se zasmála. " Zlato, ten tvůj Trip umřel před dobrými sedmi lety. Tohle je další generace. Kdybys svého dědečka poslední roky aspoň jedinkrát navštívil, věděl by si to. Teď si ho laskavě vezmi, už ho nechci ani vidět."

" Děda choval odjakživa jen české fousky," konstatoval na to Damián. Nového psa si prohlížel s krajním podezřením, že se mu tu snaží podsunout nějakého vořecha.

" Ale to je, český fousek! Jen se trochu vymyká standardům. Z vrhu se jediný nepovedl, tak se Pepa rozhodl, že si ho nechá. Ani to, nevíš? Sakra, jsi ty určitě jeho vnuk? Jak se vlastně jmenuješ?"

" Damián," vyplivl suše. " Neměl jsem čas za ním dojíždět, žil jsem v Praze. Dostanu už to jídlo? Nemůžu tu prosedět celý den."

Kovářová beze slova odkráčela a obratem byla zpět s jeho objednávkou. Damián mezitím zápasil s přerostlým psem, aby se v klidu usadil a nesnažil se mu pořád dokola olízat obličej. Kruci, to je průser, honilo se mu hlavou a přemítal nad tím, kde je nejbližší útulek.

Na stole mu přistála lákavě vyhlížející porce buřtguláše a nakrájený chléb. " Tak se měj pěkně Broku," pohladila psa po hlavě a přes plece. " Snad nás tu budete od teď spolu navštěvovat." Podívala se na Damiána. Ten se už zabýval jen jídlem.

" To nevím," zabručel a dal si s odpovědí načas. "Každopádně se jmenuje Trip. Trip druhý, jasné? A vyřiďte Heleně, co jsem vám řekl, ano? Díkec."

Kovářová na něj nevěřícně chvíli zírala a pak šla pryč.