2. kapitola

23.09.2019

2

Ráno jsem sotva vstala z postele. Přes noc jsem nezamhouřila oka a to jsem si do uší napěchovala ucpávky tak hluboko, až jsem měla co dělat, abych je dostala ven. Nemusela jsem si ani nastavovat budík, do rána jsem počítala minuty. Další příšerná noc za mnou. Moji přátelští sousedi pařili až do čtyř a to celou noc zůstali jen ve dvou, jak jsem nedobrovolně musela poslouchat. Proč s tím sakra někdo něco neudělá? Vždyť je to jednoznačně rušení nočního klidu. Bydlí tu kromě mě ještě tři lidi a nikomu to nevadí? Možná mlčí ze stejného důvodu jako já; raději na sebe neupozorňovat, než být v jejich hledáčku... Policie sem přijela mnohokrát, ale k ničemu to nevedlo, naopak. Je to tak, všichni to radši trpíme v tichosti. Navíc proč by si s tím lámali hlavu, když tu kromě mě nepotřebuje nikdo jiný brzo vstávat do práce. 

 Hodiny ukazovaly půl páté. Dobelhala jsem se ke kuchyňské lince a postavila vodu na silnou kávu, abych se mohla dát co nejrychleji dokupy. Hned nato jsem zamířila do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, dlouhé vlasy s červeným přelivem jsem stáhla v rychlosti do ohonu a krátké prameny kolem obličeje zkrotila nenápadnými sponkami, aby mi nepadaly do očí. Hotovo, a teď je na řadě obličej. Pohled do zrcadla mě vylekal, zíralo na mě strašidlo; červené nateklé oči a tmavé kruhy okolo, pleť téměř průsvitná a nezdravě bledá. Rychle jsem se to pokusila zamaskovat krycím mejkapem a pudrem, ani já sama jsem se na sebe v tomhle stavu nemohla dívat. Zvýraznila jsem si lehce tvářenkou líce a tmavě hnědé oči černou linkou a prodlužující řasenkou. Výsledek byl poměrně snesitelný, v porovnání s mým výzorem ještě před pár minutami, troufám si doufat, že lidé na ulici přede mnou prchat nebudou. 

 Nedávno, chvíli po rozchodu s Liborem, jsem výrazně změnila image. Vždy jsem toužila vyzkoušet dredy a tehdy jsem usoudila, že je ta správná chvíle. On ani rodiče mi už do toho nemohli zasahovat. Domluvila jsem se s kamarádkou, jejíž bratranec tohle umí. Nechala si u něj upravit pár pramenů, které ve výsledku působí celkem nenápadně. Zapletl mi do vlasů i malované korálky a poradil mi jak to udržovat. Celkový vzhled předčil mé očekávání a protože po mě nechtěl nic, revanšovala jsem se mu cigaretami a lahví Ferneta, kterou si s námi hned otevřel. 

 Po ranní údržbě jsem si zalila černou kávu horkou vodou a k snídani si namazala tři rohlíky marmeládou. Jeden jsem si snědla hned a zbytek si vzala sebou. Pak už jsem kvapem do sebe vyklopila horkou kávu, hodila na sebe tílko, triko s dlouhým rukávem, nasoukala navrch mikinu s kapucí a teplou vestu. Na nohy jsem natáhla pohodlné džíny a sportovní obnošené boty. Nakonec jsem přehodila přes rameno plátěnou béžovou tašku s ozdobnými velkými knoflíky a mohla jsem vyrazit. V práci se už většinou nepřevlékám, mám tam jen náhradní oblečení, kdybych na pochůzce například promokla. Naštěstí to nemám daleko. 

Dnes se mi až mimořádně strašlivě nechtělo, šla jsem jako mátoha. Cesta, která mi běžně svižnou chůzí zabere deset minut, dnes trvala dobrých patnáct. Cítila jsem se jako zombie, k smrti unavená a nevyspaná. Konečně se přede mnou v pozadí černomodré tmy začala mezi stíny stromů sousedícího parkoviště rýsovat hranatá centrální budova pošty. U vchodu jsem se prokázala kartičkou a byla jsem vpuštěna turniketem dovnitř. 

Vše co následovalo, se opakuje každý den jako přes kopírák. Seběhla jsem po schodech do šaten, vyzvedla si ze skříňky pracovní batoh a následně jsem vyjela výtahem do druhého patra, kde byla velká hala, připomínající úřadovnu. Postavy, vesměs v modrém úboru, různě roztroušené po místnosti, spolu v hloučcích mluvily, lelkovaly, nebo si něco vypisovaly u svých pracovních stolečků. Někdo stál už nedočkavě v řadě, ale místnost byla ještě zavřená. Rychle jsem se s rozladěním dovtípila, že noční směna ještě nestihla roztřídit poštu. 

Když konečně otevřeli místnost, vyzvedla jsem si tam dopisy pro svůj rajon a rychle jsem je u svého stolečku roztřídila podle ulic. Následně každou ulici poskládala podle čísel domů, jak budu na pochůzce postupovat. Pak je svázala do balíčků a naskládala do tašek. Podle rozpisu jsem dostala dnes rozebírku po nemocné kolegyni Fýbrtové. Její rajon se rozdělil na tři části a já vyfasovala jednu z nich. Ve spěchu jsem letěla pro její poštu a roztřídila ji podle stejného scénáře. Akorát to byla tentokrát zkouška nervů, protože tuhle část města jsem dělala poprvé a musela jsem ulice i čísla domů složitě luštit a skládat. Naštěstí jsem dostala instrukce a mapku. Situaci mi ještě značně komplikovaly P.O. Boxy a přeposílky, které jsem si musela hlídat. 

 Jakmile jsem měla hotovo, rychle jsem hodila tašky do stojanu na rozvoz do úložných schránek. Stihla jsem to jen taktak než je odvezli. Následně jsem letěla vyzvednout doporučenou poštu svého rajonu a část pošty Fýbrtové, která náleží teď mě. Roztřídila jsem ji stejně jako předchozí várku, ale tentokrát si tyhle dopisy schovala k sobě do brašny. Balíček obsahoval přes stovku doporučených psaní. Zaevidovala jsem je a bleskurychle běžela k přepážce vyzvednout důchody, opět za oba rajony. 

Ve spěchu a s nervy v kýblu jsem se rychle pobalila a vše pobrala. Dvě tašky do ruky, plný batoh na záda a brašnu s penězi na důchody a doporučenou poštou přes rameno a ověšená jsem běžela na autobus. Tento ranní blázinec mě každý den doháněl k šílenství. Bylo by to všechno snazší, kdybych se v noci měla možnost pořádně vyspat! 

 Autobus o tři čtvrtě na osm, který zastavuje hned před poštou a zaveze mě na nádraží, odkud začínám pochůzku, mi samozřejmě ujel. Bezradně zaúpím. Další pojede až za půl hodiny. Nechtěla jsem se zdržovat a tak jsem s plnou náloží vyrazila směrem na tramvaj, jejíž zastávka je vzdálená necelých deset minut chůze. Když jsem se tam konečně doplazila s jazykem na vestě, tramvaj mi ujela před nosem. Zapřísahala jsem se, že se nebudu rozčilovat a tak jsem jen zasupěla, dobelhala se na zastávku a trpělivě počkala deset minut na další spoj. Podělaný ráno! Zkřížila jsem napruženě ruce na hrudi a chvěla se nutkáním do něčeho kopnout, po ruce se přímo nabízela jedna z tašek, která to nakonec odnesla. Je sotva osm hodin ráno a já jsem už vyždímaná jako citron.

Zbytek dne nebyl o moc lepší, ráno jsem vstala z postele špatnou nohou. Postupem času jsem zjistila, že jsem se několikrát přehmátla a musela jsem se vracet. Sotva jsem se zbavila u velkých firem většiny pošty, už jsem byla zase u šedé schránky a vybrala si tam své tašky, které jsem si ve stojanech nechala ráno poslat. Schránku jsem vykopla, protože zámek nefungoval. Pokračovala jsem s vůlí lvice odhodlaně dál v roznášce; vidina šálku silné kávy zatím v nedohlednu.

 Po půl jedné jsem měla svou práci hotovou a vrhla se na rajon Fýbrtové. Vytáhla jsem mapku, kde byly vyznačené ulice, které mi přináležely. Vydala jsem se zkratkou přes dvůr základní školy hledat další úložný box, šedou schránku. Zrovna zazvonilo a proti mně vyběhla skupinka druháků. S jekotem se rozestoupili, hodili na zem pomeranč od oběda a začali hrát kopanou. Vidím, že se od mého dětství nic nezměnilo. 

 Tahle schránka byla celkem nová. Klíčem jsem ji bezpečně odemkla a následně zavřela a s novou náloží dvou tašek jsem si vyšlápla do první ulice. Cestou jsem minula popelnice, které jsem záměrně radši obešla obloukem, abych zbytečně nepokoušela svou pevnou vůli. Blížila se třetí hodina a já byla u konce rozebírky, když jsem už dobrých patnáct minut lítala kolem archeologické budovy horem dolem. Už jsem byla zoufalá, čučela jsem po tisící do mapky a následně obhlížela místo, kde jednoznačně musela být umístěná další úložná schránka. Nikde nic. Už jsem brala do ruky mobil a hodlala zavolat někomu do kanceláře, aby mi poradil, kde přesně se schránka nachází, když tu jsem najednou zahlédla starého pána naproti přes ulici.

 Zaběhla jsem k němu, abych se ho optala, děda byl naštěstí v obraze a osvětlil mi situaci. Schránku s poštou jsem pak rychle našla o dva bloky vedle, měnili ji nedávno za novou a dali ji na jiné místo, jen to neoznačili. Paráda, proč takovou triviálnost sdělovat pošťačce! 

 Často pracovní dny nebývají tak bláznivé, většinou chodí až o třetinu méně pošty, takže máme ráno čas se lépe připravit. To jen dnes mám opět den blbec. Poslední část jsem rychle dokončila a letěla pak zpátky na bus, který mě odvezl na pobočku. Tam jsem ještě chvíli úřadovala a vrátila vše, co jsem neodevzdala. Zdárný konec pracovní části dne milosrdně nadešel.



Vyšla jsem hlavním vchodem něco před pátou hodinou a k smrti unavená. Těším se až si lehnu. Zalomím to až do rána. Je úterý a já jsem od pátku téměř nespala, protože sousedi pořádali nepřetržitý mejdan. Jen jsem musela vyřídit ještě jednu věc. Ta mi ale spíš přináší radost, než že bych ji vnímala jako povinnost.

 Cestou domů jsem si nakoupila v supermarketu, neopomněla jsem tam vzít rohlík navíc. Doma jsem si dala rychlou horkou sprchu, abych zahřála prokřehlé tělo po celodenním lítání venku. Uvařila jsem si ovocný čaj a v rychlosti ho vyzunkla. A už jsem se zase teple oblékala do chladného říjnového večera. Nakoukla jsem ještě před odchodem z okna. Před chvílí to venku vypadalo, že je déšť na spadnutí. Chodníky byly ale zatím suché, jen fučel silný studený vítr. 

Na tlustý svetr jsem natáhla šusťákovou sportovní bundu s kapucí a zapnula zip až ke krku. Do kapes hodila klíče a kousek rohlíku, nic víc nepotřebuji. Sice jsem si za tu chvilku nestihla odpočinout, když jsem seběhla schody z patra, chodidla mě po celém dni pálila jako bych se procházela po žhavých uhlících, ale přesto jsem cítila jakýsi lehký příval nové energie. Už jsem se těšila na procházku, která mě čekala. 

 V přízemí domu jsem se zastavila u bytu napravo od schodiště a hlasitě zabušila na dveře. Když se nic nedělo, zabušila jsem podruhé, silněji. Nakonec mi ale stejně nezbylo, než zazvonit. Nemám ráda virvál, který zvonek nadělá nepříjemným zvukem, ale paní bytu je velmi stará a už nahluchlá. Někdy mi nic jiného prostě nezbývá. Její pes se okamžitě rozštěkal. Dveře se chvíli na to konečně pootevřely a ve škvíře se mezi nimi náhle vynořil přívětivý obličej stařenky. Její tvář lemovala kštice bílých pravidelných kudrlin, díky nimž mi připomíná vykvetlou pampelišku. 

Jakmile mě zmerčila, otevřela dokořán. Přestože mě v tuhle dobu vždy očekává, nezapomíná na opatrnost. " Bětuško, jsi přesná jako hodinky," vítala mě paní Modrá úsměvem, v němž se zaleskla zubní protéza. 

Jako vždy měla na sobě bílý svetr s knoflíčky, starou béžovou sukni až na zem, pantofle a u boků zavázanou fialovou domácí zástěru. 

" Bertík se tě nemohl dočkat, řádí tu jako čert už od tří hodin." líčila mi křehkým hláskem jako každý den. 

 Trpasličí pudlík Bert už byl připravený, měl na krku obojek se známkou a upíral na mě nedočkavě ta svá černá kukadla. 

Bábina, jak soukromě domácky přezdívám paní Modré, mi pro něj podala navíjecí vodítko. Sehnula jsem se k černému psíkovi, přivítala se s ním a připnula jsem ho. V tu ránu se proměnil v neřízenou střelu, vyrazil ke dveřím a vyskakoval tam jako akrobat. 

 Babča na mě starostlivě upřela své staré oči. " Viděla jsem tě z okna, Bětuško, přišla jsi domů teprve před chvílí. Nemusíš se tak honit. Příště přijdi, až si odpočineš. My přece počkáme, vždyť jsem celý den doma." 

 Já se ledabyle usmála a házela ramena. " To je dobrý, paní Modrá, nedělejte si starosti," zahnala jsem její obavy. " Mě to takhle vyhovuje. Kdybych se doma rozseděla, už by se mi nikam nechtělo. Takhle se s Bertem ještě vylítáme venku. Už ale radši půjdu, aby nezačalo pršet." Nakoukla jsem ven přes skleněné vchodové dveře, černá mračna, která se shlukovala na obloze, mě oprávněně zneklidňují. 

 Bábina Modrá chápavě přikývla a já konečně vykročila dlážděnou studenou chodbou. Sotva jsem vyšla ven, Bert na vodítku začal řádit jako černá ruka a splašeně lítal do všech stran. Tu potřeboval napsat vzkaz na zápraží a tu zase sbíral do tlamy klacíky a nosit mi je. 

Došlo mi, že s ním bábina asi od rána nebyla venku. Bert má sotva tři roky, jak jsem se od ní dozvěděla. Celý den vysedávat doma mu nestačí, potřebuje vybít energii. Naštěstí jsem tu byla já, abych se tohoto úkolu zhostila. Bertíka venčím s radostí. Večerní procházka s ním mi vždy zpříjemní den, je to pro mě určitý druh relaxace. Vždy s ním obejdu pár ulic a zakotvíme na hřišti. Když je volné, házím mu míček, v opačném případě se posadím na lavičku a přetahuju se s ním o klacek. 

Jednou za čas s ním cvičím povely a odměňuji ho rohlíkem nebo piškoty. Díky tomu jak se mu věnuji, si mě opravdu zamiloval. A já jsem ráda, že bábině Modré odlehčím. Ve svém věku zdaleka tak řádit nemůže a Bert je pak frustrovaný. Od chvíle, kdy jsme se blíže seznámily, mi stará paní nahrazuje tak trochu moji babičku, kterou jsem, stejně jako zbytek rodiny, neviděla více než rok.

 Spřátelili jsme se téměř hned při našem prvním setkání. A tím kuplířem, který to způsobil, byl její pes. Ten černý pudlík si mě okamžitě oblíbil, ačkoliv netuším, čím jsem si jeho pozornost vysloužila. Se psy nemám žádné zkušenosti a ani jsem k nim nikdy neměla zvláštní vztah, spíš jsem si jich nevšímala. Jenomže tohoto jsem si hned oblíbila, rychle mi přirostl k srdci. Přestože se rovná velikostí kapesnímu vydání, jeho zásobárna pozitivní energie a dobré nálady je nevyčerpatelná. A jeho náklonnost ke mně ještě více vzrostla od chvíle, kdy zjistil, že já jediná mám nejdelší trpělivost házet mu míček. Jakmile ho vidí v mé ruce, může se blahem pominout, zatímco já si můžu uhnat tenisový loket. Taky bych si někdy přála, aby mi ke štěstí stačilo tak málo.

 Když bylo v srpnu a v září teplé počasí, paní Modrá chodívala každý den opečovávat dva dlouhé záhonky květin pod okny před domem. A že byly nejbohatší a nejpestřejší v okolí, o tom nebylo pochyb. Zalévala je, někdy vyplela a často sedávala v podvečer na lavičce v naší malé zahrádce u domu. Poslouchala ptáky a kochala se pohledem na květiny a vzrostlé stromy kolem plotu, nebo si prohlížela časopis, zatímco její pes běhal kolem. Já tady ve městě neměla příliš známých, vlastně kromě Hanky, kamarádky z práce, nikoho. Libor mi ze žárlivosti nedovoloval chodit ven a to ani s Hankou, takže jsem se neměla možnost seznámit. Kromě jeho přihlouplých kamarádů, kteří, zdálo se, ještě stále procházeli pubertou. 

 Po rozchodu a přestěhování se, jsem se musela vyrovnávat s nenadálou samotou. Neměla jsem chuť něco podnikat, a proto jsem často jen koukala z okna. Občas bylo vtipné pozorovat bábinu, jak se snaží vyplet záhon růží a zároveň odhání od sebe Berta s tenisákem tak, aby se při tom nepopíchala. Sledovala jsem to jako grotesku místo televize. Znuděný pudl ji neustále pronásledoval, otravoval škrábáním tlapkou a zoufalým kňučením. Už jsem to nemohla vydržet, jednoho dne jsem se odvážila rafinovaně zakročit. Vyšla jsem ven, předstírajíc že jdu na nákup a prohodila přitom pár přehnaně obdivných slov ke květinám, jejichž názvy jsem ani neznala. Bábina se hned chytila. Začala se vyptávat, kdy jsem se přistěhovala a zatímco jsme se daly do řeči, ukořistila jsem z Bertovi tlamy míček a začala mu ho házet. Nejen že jsem tím vyřešila jejich patovou situaci, ale spojila jsem tři osamělé duše, které si tak našly k sobě cestu.

 Začaly jsme se scházet každý slunečný podvečer. Já si hrála s Bertem, bábina se starala o předzahrádku, nebo seděla a odpočívala na lavičce, zatímco jsme si povídali. Vzniklo zvláštní pouto, já jsem starou paní začala rychle vnímat jako člena rodiny a cítila jsem, že ona to má stejně. Dokonce mě nazývala vřele Bětuško a začala mě starostlivě poučovat, abych si zastrčila tričko do kalhot a nechodila venku po nocích. Na tohle jsem jen přikyvovala s poťouchlým úsměvem. 

 Jenomže zhruba po čtrnácti dnech jsem bábinu přestala vídat. O pár dní později jsem přišla z práce a zmerčila, že jsou záhony odkvétajících kytek úplně podupané, jako by přes ně přeběhlo stádo slonů. Bylo mi jasné, kdo to udělal. Noc předtím měli moji povedení sousedi konflikt s Kráčmerovými. Zrovna jim vyměnili tabulky skla v oknech. Šla jsem zaklepat na bábininy dveře, abych se ujistila, že je v pořádku, ale neotevřela mi, za dveřmi se jen rozštěkal Bert. Tehdy jsem ještě nevěděla, že bábina klepání neslyší a na Bertův štěkot nereaguje, protože vyvádí několikrát denně, když jde někdo po chodbě. Začala jsem si dělat starosti, stařenka měla jistě k osmdesáti letům a sama se mi nedávno svěřila, že rodinu nemá. Nechtěla jsem být ale vlezlá a starat se do věcí, po kterých mi nic není. Přece jen jsme se znaly sotva chvíli a tak jsem to nechala být. 

 Osud to nakonec rychle vyřešil za mě. Zanedlouho jsem ji potkala, jak nakupuje v místním supermarketu. Hned jsem za ní letěla, neskrývajíc radost z našeho shledání a zavalila jsem ji otázkami. Bábina mi roztřeseným hlasem objasnila, proč ji už nevídám venku. Z dlouhého klečení v pozdním létě se nachladila a navíc ji začaly bolet klouby. Zaregistrovala jsem hůlku zavěšenou o nákupní vozík, kterou jsem u ní viděla poprvé. 

" Asi jsem to přeháněla s tím zahrádkařením, tak dlouho klečet a ohýbat se už není nic pro mě, starou bábu." zakončila sklesle. 

 " A co vám na to řekl doktor? Předepsal vám něco?" starala jsem se. 

 " Nic to není, není důvod chodit k doktorovi. Jen musím víc odpočívat a pít čaj, to je vše. Večer si beru aspirin," zhodnotila rychle. 

 " Ale on by vám dal něco na bolest," nedala jsem pokoj. 

 " To není žádná bolest děvče, nemůžu si stěžovat sotva mě někde trochu píchne." prohlásila zarputile a s vřelým úsměvem mi ukázala část své zubní protézy. 

Měla svou hlavu a rozhodně se ode mě nenechala zviklat. Já jsem si však nebyla jistá, jestli je tento hrdinný postoj v jejím případě na místě. Každopádně jedno bylo jisté; ani za boha nehodlala navštívit lékaře. 

 " Já vím, ale měla byste jít na nějaké vyšetření. To se nebojíte, že to je vážnější, než se zdá?" 

 Paní Modrá povzdechla a promluvila tím svým chraplavě rozechvělým tichým hláskem: " Ale Bětuško, zažila jsem horší věci než je nachlazení a větší bolest než namožená kolena a záda. Před pár lety mi vyoperovali nádor a taky jsem to zvládla. Ale už nechci zažít znova nic podobného. Mám svůj věk a jednou to přijít musí. Ať je to tentokrát cokoliv, nechci to do poslední chvíle vědět. Nechci už být v té hrozné nemocnici, nevydržela bych tam ani minutu. Jediné co si přeji, je spokojeně a v klidu dožít těch pár posledních měsíců, když dá bůh možná i let, mého života. A to poslední co bych chtěla, je proležet je ve špitále. Jak vidíš, sama si ještě poradím." Zakončila trpce svou vyčerpávající řeč, zapřela se fialovou žilnatou rukou o nákupní vozík aby nespadla a druhou si přidržovala zavěšenou hůlku. Kolíbavě se odbelhala z pečiva do oddělení zeleniny. 

 " Já vás přece do ničeho nenutím," pronásledovala jsem ji neoblomně. " Chtěla jsem vám jen poradit, nemyslela jsem to zle." 

 " Já se přece vůbec na tebe nezlobím... Podala bys mi prosím tě ten salát nahoře? A zvážila mi tři rajčata? Děkuji ti, děvče moje, jsi hodná." 

 Podala jsem ji naváženou zeleninu a zamýšlela se nad tím, jak bych ji mohla pomoci. Pak mě něco napadlo. Zeširoka jsem se usmála: " Mohla bych vám nějak ulehčit. Například bych občas zašla na nákup a vyvenčila psa." 

 Babča odmítavě zakabonila čelo a zakroutila hlavou. Za všech okolností se snažila udržet si svou samostatnost a to i přesto, že jsem zahlédla ty jiskřičky v očích. " Nechci tě otravovat, přece se nebudeš starat ve volném čase o cizí starou babku," namítala okamžitě, ale jelikož to nebylo přímé odmítnutí, nedala jsem se.

 " Mě by to vůbec nevadilo, vždyť jsem vám říkala, že jsem tady úplně sama a rodinu mám daleko. Ve volnu nemám nic na práci. Třeba jen dočasně, než se uzdravíte. A nic bych po vás za to nechtěla..." připomněla jsem lákavě. 

 Babča se nad mým nadšeným návrhem tehdy konečně vážně zamyslela. Mlčela, v hlavě ji to šrotovalo a během přemýšlení se pomalu šourala k těstovinám. Tahle stará paní opravdu není zvyklá odkazovat se na pomoc ostatních. 

 " Tak kdybych tě tedy mohla obtěžovat, děvče moje, a měla bys na to čas... byla bych opravdu ráda, kdybys mi občas chodila venčit Bertíčka. On je mladý, má sotva tři roky a potřebuje běhat. To chození před barák se mnou mu nestačí a doma pak dělá samé lumpárny. Občas jsem už zoufalá z toho jeho lítání a štěkání." Obrátila na mě ustaraně a s prosbou svůj starý vřelý obličej, plný hlubokých vrásek a já tajně zajásala. 

 Na místě jsme se domluvily, pak jsem bábině pomohla donést nákup domů a rovnou se zhostila svého nového úkolu.

 A od té doby, už je to měsíc, chodím každý den venčit psa. Občas jsem to vzala přes sámošku a přinesla nákup. Bábina za to měla pro mě často nachystanou napečenou bábovku, silný vývar, nebo řízky, což jsem zase já velmi ocenila. 

 Dnes večer jsem obešla s Bertem svižným krokem naši obvyklou trasu napříč sídlištěm až k novému hřišti, kde se dva odvážlivci snažili v silném studeném větru a pod slabým osvětlením pouličních lamp, bruslit na kolečkových bruslích. Samozřejmě se jim to moc nedařilo, pár se přidržoval za ruce a vítr je stejně odfoukával ke straně na trávník. Musela jsem uvažovat nad jejich zdravým rozumem. 

 Bert už netrpělivě hleděl na mé ruce, je zvyklý tenhle plácek vnímat jako hernu, já ale tentokrát místo míčku vytáhla z kapsy jen kus rohlíku. Viditelně jsem ho rozladila, odmítl si ho vzít. Jenomže já už dnes byla příliš unavená na to, abych mu půl hodiny házela míček. Musel se s tím prostě smířit. Navíc nejsem kouzelník, abych si ho vyčarovala z kapsy. 

Rohlík jsem mu vnutila, takže ho otráveně vzal do dvou zubů. Pak ho vyplivl na zem a začal být protivný. Uraženě ode mě poodešel a tvářil se, že k sobě nepatříme, přestože nás spojovalo vodítko. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, je to vůbec možné? Naštěstí se proti nám objevila dívka se psem, jen o něco málo větším než byl Bert. Ten okamžitě pookřál a jak se k nám blížili, začal se čepýřit. Došlo mi, že je to fenka, nechaly jsme je, aby se seznámili a pak je pustily z vodítek, aby si mohli hrát. 

Bert se nakonec vyřádil podle svých představ, lítali spolu dobrých deset minut, než z temně modrého nebe začaly v intervalech padat velké kapky. Předzvěst průtrže mračen. Rychle jsme jim přerušily zábavu, každá si odchytla svého čtyřnožce a rozprchly jsme se opačnými směry. Bezmála jsem běžela, abych se stihla vrátit domů dřív, než se spustí liják a my bychom promokli. Řídké kapky se zhušťovaly a zvedal se v poryvech ostrý vítr. 

Konečně jsem se blížila k našemu starému patrovému baráku na rohu ulice. Vítr mezitím roztančil okolní stromy. Vzrostlá bříza za domem a tři menší smrky po jejím boku se rozhoupaly do jednoho rytmu. Tohle ale zdaleka nebyl žádný valčík, jejich v dáli černé siluety, připomínaly spíš přízraky jako vystřižené z pohádky o Krabatovi. Jak jsem se přibližovala, začaly se schovávat za hranatou šedivou budovu s oprýskanou omítkou. Stála tam zatvrzele a přísně jako temná kubistická hrozba, skrývající temné stíny. Aspoň takové pocity ve mně vyvolával můj nynější domov, když jsem se k němu za tmy vracela. 

 Ve skutečnosti je to jen starý obyčejný dům. Úplně stejný, jako všechny ostatní v této ulici. Jediné, čím nad nimi vynikal, byly pestré záhony, které jsou dnes minulostí. 

 Hořce jsem zaznamenala, že nám před domem opět nesvítí lampa a to ji nedávno spravovali. Někdo ji záměrně neustále rozbíjí. Nemusím být Sherlock, abych se dopátrala, kdo je na vině. Tísnivá a bezútěšná černota kolem našeho domu, kterou ještě víc umocňují husté zarostlé keře podél plotu, mi nahání husí kůži. Asi bych měla nosit pepřový sprej, prolétlo mi samovolně hlavou. 

 Prošla jsem brankou na zahrádku a pokračovala po dlážděném chodníku ke vchodu do domu. Po pravé straně jsme minuli lavičku a zarostlé pískoviště, které bylo jistě už dlouhá léta mimo provoz. Bert mě k němu začal táhnout. Byl zvyklý, že si tam občas sednu a nechám ho lítat po zahradě a stopovat naši veverku, zabydlenou na pozemku. Škubla jsem mu vodítkem. Dnes se to nehodí, akorát bychom zmokli. 

 Už jsem byla jen kousek od dveří, chystala jsem si klíče, když tu se najednou něco velkého přede mnou pohnulo. Úlekem jsem nadskočila, krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. 

 Rychle jsem zamžourala do tmy před sebou, oči si naštěstí už trochu přivykly a tak jsem rozpoznala dvě osoby sedící na schodku před dveřmi a psa. Tak tady máme dva z těch temných stínů, ušklíbla jsem se. Nechápu, jak se jim povedlo se tak dobře skrýt. Museli tam sedět naprosto bez hnutí a ani nedutat.

 Zaraženě jsem postávala na místě. Váhala jsem, rázem jsem nevěděla, co mám dělat a jestli se přes ně vůbec dostanu domů. Třeba nás nebudou chtít schválně pustit, napadlo mě. Venku se mezitím rozpršelo. Podrážděně jsem zírala před sebe a snažila se tu tmu prohlédnout. Co tam sakra dělají? Pokoušela jsem se dostat do obrazu, aby mě dvojice nemohla čímkoliv překvapit.

 Přitáhla jsem si vodítko a udělala váhavý krok vřed. To už jsem rozpoznala dva kluky zamaskované kapucemi od bund, kouřící cigaretu a psa, ležícího před nimi. Zřejmě na mě hleděli stejně nechápavě, jako já na ně. Odhodlala jsem se vykročit proti nim v domnění, že nám uhnou z cesty. Jenomže opak byl pravdou.

 Jejich pes pružně vyskočil na nohy, rázem jeho černá silueta působila hrozivě. Couvla jsem zpět a dva maníci se zlomyslně rozchechtali. Co mě to napadlo, vyčetla jsem si. Zapomněla jsem, s kým mám tu čest. 

 Jeden z nich začal psa dráždit, poznala jsem hluboký hlas, který na mě dnes v noci hulákal za dveřmi. " Copak to tu máme, koukej zlato, svačinka..." 

 " Svačinka?" zasmál se ten druhý. "To by spíš ten křeček uvíznul mezi zuby... Tak co bude? Vem si ho, vem si kořist!" 

 Rozdrážděný pes, povzbuzený jejich slovy, se s hromovým zavrčením divoce vrhl proti nám. S výkřikem jsem stačila uskočit vzad a stáhnout sebou vodítko. Když jsem pak otevřela oči, zjistila jsem, že to všechno bylo zbytečné. Ta jejich bestie byla uvázaná k zábradlí u schodku, takže její útok skončil jen jakýmsi hýknutím a krkolomným přemetem. 

 Saltu se nevyhnul ani Bert, díky tomu, jak jsem v panice strhla vodítko. Teď se polámaný zvedal ze země a celý se roztřásl. Zato oba zakuklenci se mohli potrhat smíchy. 

 Vzala jsem uzlíček nervů do náruče, sama jsem se celá z toho úleku ještě klepala a vrhla na ně zuřivý pohled. 

" Vy jste takový blbci!" vylila jsem si zlost, aniž bych v tu chvíli znala jakékoliv zábrany. 

 " A jé, já to tušil. To je ledová princezna," informoval hluboký hlas svého kumpána. 

 " Ohromná sranda, baví vás trápit zvířata?" pokračovala jsem neohroženě, ignorujíc jeho nejapnou poznámku. Lomcoval mnou vztek. 

 Jeden z nich vytáhl mobil a zapnul na něm baterku, takže nás rázem osvítilo bledé světlo a my se vzájemně jeden na druhého mohli konečně podívat. 

Ten sedící napravo si odplivl a odsekl: " Co je mi po tom, je to snad můj čokl?" 

 " Ticho, Johny." Ten druhý, který držel mobilní telefon, si nečekaně odhrnul z hlavy kapuci a tvářil se smířlivěji.

 Odhadovala jsem, že mu mohlo být kolem dvaceti let. Tvář měl v bledém světle ostře řezanou, ale ne nepřátelskou. Všimla jsem si, že má na hlavě specifický účes, něco na způsob číra. Náhle jsem si uvědomila, že ho tu vídám i se psem nejčastěji. Když promluvil, aby se pokusil své činy jistým způsobem obhájit, nevědomky odhalil, že je vlastníkem hlubokého hlasu. 

 " Sorry Květinko, jen klid. Myslel jsem, že jde ta stará škeble," zkusil mě uchlácholit nakřáplým hlasem a poté se zachříple rozkašlal. 

 Zalapala jsem po dechu, to má být omluva? Co kdyby z toho bábina dostala infarkt? Já sama málem měla srdeční zástavu! Ušklíbla jsem se, k tomu nebylo co dodat. 

 Zničehonic nečekaně vstal. Najednou se tyčil vysoko nade mnou, byl minimálně o hlavu vyšší a to se neřadím mezi diblíky. S němým úžasem jsem k němu zvedla oči a on se pokusil přátelsky pousmát. Moc jsem mu to ale nevěřila, podezíravost byla silnější. Začal něco štrachat v kapse bundy. Udělala jsem instinktivně krok vzad a napjatě vyčkávala. Konečně tu věc vylovil, natáhl ke mně ruku a rozevřel dlaň. Viděla jsem drobnou trubičku a jakýsi pytlík s bůhvíčím. 

 " Mám návrh," prohlásil významně a začal mi před očima mávat tím svým nádobíčkem. " Zahulíme si na usmířenou." 

 Vytáhla jsem obočí a následně nakrčila nos, ten jeho " matroš" smrděl na sto honů. 

 " Ses posral, ne? To je poslední zbytek!" zhrozil se podrážděně jeho společník Johny, který se stále maskoval, takže jsem dosud netušila, jak vypadá. 

Mohla jsem ho rychle uklidnit. " Je to od tebe velkorysý, ale trávu nehulím..." utrousila jsem a dala si záležet na tom, aby to vyznělo jak má, bez zájmu. Stále jsem ještě nemohla uvěřit jejich absurdnímu chování. 

 Najednou se ten zakuklenec ozval podruhé a to s návrhem, mířeným přímo na mně. " Tak si můžeme zakouřit jinak, když nechceš trávu," hlásil se do první řady. 

 Okamžitě se mi obrátil žaludek a to jsem na něj ani neviděla. Znechuceně jsem se ušklíbla, aniž bych to dělala vědomě, a rozhlédla jsem se po únikové cestě. 

 Dlouhán s čírem se zatím nevzdával naděje. " Tak dáš aspoň práska?" Vytáhl krabičku cigaret. 

 " Možná jindy," hlesla jsem s nadějnou vyhlídkou do budoucna, abych se ho zbavila. 

 Protože se uvolnil prostor, když dlouhán vstal, odhodlala jsem se protáhnout se ke dveřím. Konečně jsem celá promoklá s Bertem v náručí stála u vchodu a vytahovala klíče. Třásla mnou nervozita, zády k nim jsem se cítila bezbranná a naprosto nechráněná. Periferním viděním jsem v odrazu skla ve dveřích zahlédla, jak pankáč dlouhán na mě zírá. Najednou se za námi začal sápat ten jeho pes. Málem bych už začala panikařit, rychle jsem se snažila nahmatat třesoucí se rukou správný klíč, když najednou psa zadržel nohou. 

Konečně jsem si mohla zhluboka oddechnout, prosmýkla se dovnitř a těžké dveře se za námi zabouchly. Teprve až jsem se hodila trochu do klidu, mohla jsem zazvonit na bábinu. Mezi dveřmi jsem jí předala durch promoklého a ještě trochu vyděšeného psíka. 

 " Slyšela jsem nějaké hlasy, neobtěžovali tě?" zajímala se. 

 " Ne, nic se nestalo. Venku sedí dva kluci z horního patra. Možná nás jen trochu vylekali." Shodila jsem vážnost události. 

 " Otravovali tě, že ano. Je to hrozná banda, výtržníci! Patří do polepšovny," zachmuřila se v upřímném rozhořčení bábina. 

 " Já si s nimi poradím, jen se nebojte." Prohlásila jsem velkopansky, přestože se mi ještě klepala kolena. 

 "Ach Bětko, děvče moje, moc je nepokoušej. Jsou to darebáci. Často mi dělají naschvály. Nemají mě v lásce. To víš, jsem pro ně jen bába pro smích... Nechtěla jsem, ale musím ti to říct, protože se s nimi potkávat budeš, ať chceš nebo ne. Před pár měsíci souseda Kráčmera zmlátili. A to jim jen vyhrožoval, že na ně zavolá policii, protože kouřili ty drogy pod jeho oknem. Byl trochu pod parou, víš jak to myslím. Vracel se z putyky domů, tak si troufal... Dostal ránu do obličeje, měl monokl. Tobě ale ubližovat, doufám, nebudou. Jsi krásná holka v jejich věku. Mohli by tě ale obtěžovat v jiném slova smyslu, tak si dávej prosím pozor. Vyhýbej se jim, co to jde. A kdybys měla potíže, dřív než to budeš řešit sama, přijď za mnou." Úzkostlivě mi pohlížela do obličeje, když se mi pokoušela promluvit do duše. 

 Poslušně jsem přikývla, přestože mě její rada pobavila. Věděla jsem, že to myslela v dobré víře. 

Přijala jsem s poděkováním zabalenou, ještě trochu teplou, bábovku a už jsem si to rázovala po schodech nahoru. Doma jsem si k večeři ohřála v troubě pizzu a pak zdlábla kousek bábovky, mrkla jsem na první seriál a šla konečně spát. 

 Trvalo mi dlouhé hodiny, než jsem jakžtakž usnula. Cítila jsem až hmatatelně jak strašně potřebuji spánek. Jenomže jsem se nemohla docela uklidnit a tím pádem ani usnout. Tento stav mě strašně deprimuje. Ráno jsem vstávala opět rozlámaná jako po flámu a představa středu pracovního týdne mě doháněla k zoufalství.