14. kapitola

29.04.2020

14

V neděli ráno jsem se ospale vyhrabala z postele, dala jsem vařit vodu na kávu, a když jsem odhrnula žaluzie, mě šokoval pohled z okna. Po několika dlouhých, zatažených a deštivých týdnech se na svět smálo slunce. Měla jsem chuť okno otevřít dokořán a vztáhnout ruce k prosluněnému nebi. Pohled na teploměr mě ale od tohoto nápadu dostatečně odradil.

Vypila jsem rychle kávu, snědla snídani a už se těšila, až najdu park. Venku pomalu tála jinovatka, jak s marným vzdorem ustupoval stín slunečním paprskům. Vyběhla jsem plná elánu ven a nechala se jimi hřejivě hladit po tváři. Až dětinsky jsem se těšila na vůni a šustění spadaného listí. Teprve teď jsem si uvědomila, jak mi procházky přírodou chybí. Byla jsem na ně zvyklá, u nás doma jsme s Maruškou, téměř každý den po škole, venčily jejího labradora.

Procházela jsem ulicemi a prohlížela si jejich názvy. Zároveň jsem občas koukla do mapy v telefonu, jestli jdu správným směrem. Bylo to snadné, šla jsem téměř na jistotu. Park by měl být za rohem.

Netrvalo dlouho a přede mnou se najednou rýsovaly vzrostlé silné smrky, lemující vchod do parku. Pokračovala jsem dál po nové asfaltové cestě a myslela na to, jak se tady v létě musí parádně bruslit. Rozhlížela jsem se nadšeně kolem sebe a mrzelo mě, že jsem o tomhle místě nevěděla už dávno. Dřív, než stačilo listí ze stromů téměř opadat. Cestou jsem míjela houfy lidí různých generací, kteří také využili krásné nedělní dopoledne k procházce. Netrvalo dlouho a zhruba po kilometru se přede mnou vynořilo jezírko. Vlastně jezero, druhý břeh byl poměrně vzdálený a lidi, kteří na jeho okraji krmili labutě, vypadali jako barevní mravenci.

Zhodnotila jsem, že je to pěkný přírodní ale pečlivě udržovaný smíšený park. Zastavila jsem na kraji cesty a kochala se pohledem na vodní hladinu, třpytící se ve slunečních paprscích. Najednou mi připomínala pokladnici plnou blyštivých diamantů, jako v mých dávných dětských představách, když mi máma četla pohádky. Listnaté stromy různých druhů, nejčastěji však vzrostlé kaštanovníky, byly už téměř holé a jejich tmavé prosté figury, by snad i působily smutně, nebýt na zemi koberce zlatavého listí, které teď zářilo všemi odstíny hnědé, v paprscích slunce. Mezi nimi se kutálely rozloupnuté bodlinaté schránky. V jedné jsem našla velký kaštan, který ušel zraku dětí a schovala jsem si ho do kapsy. Najednou se zvedl mírný větřík, rozevlál mi vlasy a po vlhké zemi prohnal hrst listí, které se se šustěním zvedlo do výšky a pak prudce spadlo na zem. Měla jsem chuť si jen tak sednout na lavičku a relaxovat. Dívat se kolem a načerpat energii z přírody. Jenomže všechny byly obsazené. I tak jich tu bylo podél cesty a jezera pomálu. Rozhodla jsem se proto obejít si všechny stezky v parku, abych si udělala přehled, jak jsou dlouhé a kam vedou. Škoda, že nemám sebou Berta, vezmu ho sem příště.

Pomaloučku jsem obešla celé jezírko dokola. Neměla jsem tušení, kolik času uběhlo. Najednou jsem si všimla, že byly lavičky prázdné a nikde ani noha. Zkontrolovala jsem čas na telefonu. No jistě, bylo po poledni, všichni odešli domů na oběd.

Posadila jsem se na jednu z laviček okolo jezera a rozplývala se nad výhledem. Sledovala jsem teď hladinu z opačného břehu, než po svém příchodu. Všude kolem se rozhostilo až nadpozemské ticho, naslouchala jsem mu a užívala si podzimní slunce. Jen občas bylo slyšet šplouchnutí vody, jak po ní plavaly kachny a labutě, anebo šustot listí za mými zády, jak se v něm přehrabovali kosi. Tak kde jsi, ty démone ulice, rozhlížela jsem se kolem. Hlavou se mi honilo spoustu věcí. Takové chvíle nutí člověka ohlédnout se do svého nitra.

Proseděla jsem takhle více než hodinu, dokud mi nezačala být zima. Úplně jsem osaměla a obklopilo mě naprosté ticho. Nakonec jsem se zvedla, vzdávám to. Vykročila jsem po nejbližší stezce a vytáhla sáček se salámem, který jsem doma nakrájela, abych ho použila jako lákadlo. Ohlédla jsem se po opeřencích ve vodě. Tohle by asi neocenili, ušklíbla jsem se a hodila si kousek salámu do pusy. Najednou jsem v dálce za sebou uslyšela šustit listí. Někdo tam kráčel. Je to ale podivný způsob chůze, spíš jako nějaké popobíhání. Sevřela jsem v ruce v kapse od bundy pepřový sprej a rychle se ohlédla. Neviděla jsem nic, jen husté keře. Kruci. Svoji zbraň jsem pevněji sevřela a hlavou mi běhaly mrazivé myšlenky. Kroky byly čím dál podivnější. Nevypadalo to na těžkého útočníka, spíš na popobíhající dítě, usoudila jsem posléze. Co to je? Proč se schovává v křoví? Udělala jsem pár kroků, když jsem poznala podle zvuku, že můj pronásledovatel vylezl ze své skrýše. Prudce jsem se otočila na patě, a on vyděšeně šupem uskočil vzad, jen se listí kolem rozletělo. Nepřestával mě ale poťouchle sledovat.

" Tak tady tě mám!" zvolala jsem vítězně a fenka natočila hlavu na stranu. Stála ode mě jen necelé dva metry. Drze mi hypnotizovala ruku, a aby mi dala dostatečně najevo, o co jí jde, olízla se. Musela mít velký hlad, když takhle najednou odhodila veškerou opatrnost kvůli vůni masa. Odchyt by mohl být snadný, těšila jsem se.

" Ach jo, nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale tak ráda tě vidím." Všechno to napětí ze mě rázem spadlo. Vyřízeně jsem si dřepla, abych jí byla výškou blíž. V tomhle případě, doslova z očí do očí. Fenka se ke mně přiblížila o pár drobných krůčků, natáhla krk a nasávala vůni salámu. Jeden jsem jí hodila. Vrhla se po něm tak chtivě, jako by se jednalo o vteřiny, než ho pohltí zem. Radovala jsem se. Hladový pes a salám v mé moci, rovná se úspěšný lov.

Další kousek už si musela zasloužit. Natáhla jsem ruku před sebe a fenka si ho musela vzít z dlaně. Chvíli váhavě přešlapovala na místě a rozmýšlela se, jestli mi může věřit. Přece jen jsem proti ní nedávno vykopla nohou. Byl to jen omyl, ale na ni to muselo působit agresivně. Nemohla se rozhodnout, jestli jí sousto salámu stojí za to riziko. Hlad byl nakonec silnější než opatrnost. Velmi pomalu se přiblížila, rychle po něm chňapla a couvla o pár kroků do bezpečí. Její obrovský strach by se byl na mě málem přenesl. Já ale zůstala soustředěná. Prolétlo mi hlavou, co všechno si asi už musela prožít, když lidem tolik nedůvěřuje. Důkazem je i to, že se radši toulá v mrazu venku a hladoví, než aby se vrátila domů.

" Bobo," oslovila jsem ji chlácholivě a fenka zavrtěla ocasem. Tohle na ni zabírá, usmála jsem se. " Bobo, na... Pojď sem, neboj se, Bobo..." Opakovala jsem několikrát za sebou, až začala radostně poskakovat, jako bych ji vyzívala ke hře. Natáhla nohy vpřed, vystrčila zadek nahoru a radostně se rozštěkala. Nepřestávala jsem ji lákat k sobě. Nakonec opravdu přišla ke mně a zůstala stát. Nechala se ode mě hladit po krku a na hrudi. Byla celá ulepená, zřejmě od bláta. Po jejím hravém tanci před chvílí, mě už ani nenapadlo se jí bát. Pomalu a opatrně jsem jí připnula ke koženému obojku Bertovo krátké vodítko. Tenká šňůrka, která nás spojovala, na ní vypadala směšně. Trochu ucukla, když cvakla karabina. Já jsem ale vysypala salám na zem a tím jsem zaměstnala její pozornost.

Hrdě jsem si pevně omotala vodítko kolem zápěstí. Tak a výhru mám v kapse! Nejradši bych samu sebe poplácala po rameni. Ale ještě zbývalo to nejdůležitější; dovést sebe i ji v pořádku domů.

Když všechno ze země hltavě spořádala, chvíli jsem ji jen hladila, abych upevnila naši důvěru. Pak jsem si z podřepu stoupla a zatahala za vodítko. Fenka bez potíží šla za mnou.

Vydala jsem se pomalu stezkou a fenka mě důvěřivě následovala. Všimla jsem si, že změnila chování, když jsem jí uvázala na vodítko. Mohlo za to propojení mezi námi. Najednou se z ní vytratil ten divoký vlk a vrátila se zpět duše věrného domácího mazlíčka. Hodila jsem jí další sousto, byla jsem nadšená z úspěchu akce. Konečně napravím, co jsem způsobila a fenka bude zase doma v teple.

Mířily jsme svižným krokem k východu, já a velký cizí pes, kterého se všichni báli. Až na to, že teď je krotký jako beránek a já se cítím jako hrdinka. Po celém těle mě hřál pocit zadostiučinění.

Konečně jsem uviděla východ z parku. Před námi pomalu řídly stromy a náhle se odkryl začátek ulice, zaparkovaná auta, stezka přecházející v chodník a rodinné domy po levé straně. Uvědomila jsem si, že nevědomky zrychluji. Pes mi šel ale téměř u nohy, vodítko bylo prověšené. Jak mi tak šla nablízku, za chůze jsem si ji prohlížela. Byla tak vyhublá, že by se daly napočítat žebra. Rány na předních nohách a hrudi se jí dosud nezahojily. Naopak, byly zanícené a oteklé. Na pravé noze měla dokonce otevřenou ránu o průměru pěti centimetrů. Cítila jsem, jak to zapáchalo. Podívala jsem se s lítostí do těch krásných psích očí, ale zdálo se mi, že si svůj stav neuvědomuje. Hleděla na mě vesele a s očekáváním.

Najednou mě přepadly zaječí úmysly. Co kdybych zavolala spíš policii a nahlásila ji, jako toulavého psa? Dali by ji do útulku, možná by se tam o ni postarali líp, než její skutečný majitel. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako bych po týdnech najednou mohla narazit na dlouhána.

To by mi nevyšlo. Už jednou vyhledali majitele. Zřejmě fenka měla čip, stejně jako má i Bert. Takže by ji místo do útulku, vrátili dlouhánovi.

" No nic," řekla jsem, " půjdeme domů."

Prázdnou ulicí mě fenka odevzdaně následovala se svěšenou hlavou a kulhajíc na nohu se zanícenou ránou. Byla zesláblá a promrzlá. Ale zdálo se mi, jako by se jí najednou trochu ulevilo, když jsem ji vedla k našemu domu. Jako by věděla, že je po všem. Konec dobrodružství.

Před domem jsem znejistěla. Opravdu dělám správnou věc? Tím, že ji přivedu zpět, napravím chybu a kruh se uzavře. Zbytek zůstává na majiteli, jak zodpovědně se zachová. Podobným způsobem jsem se nepřestávala chlácholit.

Fenka se před jejich bytem strnule posadila, opřená zády o zábradlí. Stlačila jsem palcem zvonek, plná napětí. Kdesi v hloubi duše mi nešlo uhasit malinký doutnající plamínek pochybností. Byla to předtucha. Předtucha na té nejvyšší varovné úrovni, jenomže s těmito věcmi neumím zacházet. Často mívám tyhle varování přicházející mimo lidské chápání, snad jsem to podědila po tetě, jako více mimosmyslových věcí, které se mi dějí. Bohužel je ale téměř nikdy neberu na vědomí. Kdybych to dělala, vyhnula bych se tolika katastrofám ve svém životě, včetně Libora. Ani tentokrát jsem ho nevzala na zřetel.

Zazvonila jsem znovu a s větší razancí. Podle hluku za dveřmi jsem věděla, že tam byly minimálně tři osoby. Konečně se dveře otevřely, tedy spíš rozrazily dokořán. Teprve potom se dotyčný podivil, kdo za nimi stojí.

Sled událostí, které následovaly, nabral bleskovou rychlost. Nikdo z přítomných nestačil zareagovat.

Z bytu bez varování vyběhl obrovský černý pes. Vypadal jako vlk, vrhl se na fenku. S vřavou se do sebe zakousli a dvě těla se rázem spojila v jednu velkou změť chlupů, zubů a krve. Řev a povyk byl ohlušující. Vykřikla jsem a zakryla si dlaněmi tvář, je to můj ochranný reflex v extrémních situacích.

To je zlý sen! Nastal skutečný boj o život. Ta černá bestie to myslela vážně, smrtelně vážně. Zesláblá, o poznání drobnější fenka, se neměla šanci ubránit. Na zemi přibývalo krvavých šmouh, když ji černý útočník držel pod krkem a smýkal jejím bezvládným tělem.

" Dělejte něco! Tak dělejte něco!" ječela jsem jako šílenec, v hysterické panice. Ti hňupové jen stáli a zírali. Nikdo se neodvážil na agresora sahat. Trvalo to snad věčnost. Konečně se z bytu vynořil jeden maník, odstrčil čumily z cesty a bez váhání skočil po černém chlupatém psovi. Drsně chytl vlčáka za kůži za ušima, zvedl ho do výšky, až zakvílel. Odhodil ho do bytu a práskl za ním dveřmi. Srdce mi pak hrůzou poskočilo, když zaměřil svůj vzteklý pohled na mě. K mému překvapení ale jen stroze oznámil: " Sorry, zdrhnul mi. Ten hajzl si jen hlídal svoje."

Vnímala jsem jeho slova jen napůl, vrhla jsem se okamžitě k fence, která teď připomínala spíš hromádku masa než psa. Vyčerpaně ležela na boku, ztěžka a přerývaně dýchala. Přesto se pokoušela zvednout. Jenomže brzo své snažení vzdala a padla na bok. Silně krvácela. Měla vážně poraněný krk, otevřenou hlubokou ránu až do masa. Přes prudké krvácení nemohla dýchat, dusilo ji to. Na plecích vpravo měla dokonce strženou kůži. Celá byla umazaná od krve a třásla se po celém těle. Přes slzy jsem neviděla, kapaly z mé tváře na její rudou srst.

" Moc bych na toho psa nesahal, je v šoku," oznámil mi odměřeně maník. " Jako sorry, seženu ti novýho."

" Není můj," obrátila jsem k němu tvář a utřela si oči, abych si ho líp prohlédla. Oholil si plnovous, proto jsem ho nepoznala hned. Ale uvědomila jsem si, že je to ten chlap, kterého jsem u Fojty začala vídat až poslední dny. Mohlo mu být přes třicet. Ten krvelačný zabiják byl jeho vlčák. To si ho nemůže sakra hlídat? Vzteky jsem byla celá bez sebe, ale zároveň jsem sama byla ztracená v bezmoci.

" Ale, proboha, proč jsi na nás zvonila s tím čoklem? Nikdo to nečekal," utrhl se na mě a dodal celé té katastrofální události korunu. Dokonale mě to namíchlo. Místo pokory, mi ještě vynadá?

" Proč?" zavřeštěla jsem. " Co to je za blbý otázky?! Je doma ten vysokej kluk, Lukáš? Toto je jeho pes, přivedla jsem ho, jak chtěl."

Chlap se rozchechtal na celé kolo. " To není jeho pes," odporoval mi sebevědomě.

Nakvašeně jsem složila ruce na hrudi. Vůbec mi nedělalo radost, že jsem ho pobavila. Měla jsem spíš chuť mu jednu vrazit, ale tak troufalá jsem nebyla. Jednoznačně by se mnou udělal krátký proces. " Je. A honem, nebudu se tu zdržovat, potřebuje pomoc." Stála jsem si za svým neohroženě pevným hlasem. Sklapnul a vykulil oči.

" To není ona," vyhoukl útočně.

" To teda je!" Neodradilo mě to. " Tak je tam?"

" Není a dlouho nebude," odpověděl úskočně a stroze, agresivním tónem.

Rozhodla jsem se mu situaci blíž stručně vysvětlit, doufajíc, že i on bude potom sdílnější. " Před několika týdny mi řekl, že mu utekla a ať mu ji pomůžu najít a přivedu ji domů. Tak ji tu má."

Tentokrát jsem si získala maníkovu plnou pozornost. Sedl si do dřepu, přiklonil se k ležící fence blíž a ze vzdálenosti sotva dvaceti centimetrů sondoval její nehybné tělo dobrou půlminutu. Najednou vyskočil na nohy a se zděšeným výrazem se obrátil na své dva kumpány, kteří dosud jen mlčky stáli na chodbě a zírali. " Ty vole... Je to ona."

Jeden nechápal o čem je řeč a druhý nevypadal překvapeně.

" Myslel jsem, že je dávno kaput. Byla pryč skoro měsíc." Pronesl chladně ten, který se nepodivil.

" No, zato teď to má za pár," vynesl nad ní verdikt maník.

Nejmladší z nich, vypadal na patnáct, se zeptal, co budou dělat.

"Prakticky je tuhá, se podívej," ukázal rukou na tu nehybnou chrčící hromádku na zemi.

I přes její příšerný stav jsem měla ale pocit, že stále bojuje o život. Není zrovna tohle typický povahový rys těchto plemen? Zamyslela jsem se, rozhodně toho vydrží víc, než vypadá. Věřila jsem tomu, že rychlá pomoc jí může zachránit i navzdory krvácení, které naznačovalo porušení tepny.

" Půjdu pro káru a odvezeme ji někam, kde ji utratí," rozhodl chlap, aniž by se zamyslel.

Projel mi mráz po zádech zděšením, naštěstí se jí nejmladší z kluků zastal. " To nemůžeš, Fojta by zuřil."

" A kdo mu to řekne, ty?" vyštěkl po něm ten chlap. Nenáviděla jsem ho.

" Nemůžeš o tom sám rozhodovat," ozval se ten druhý, o něco starší ale přesto nevypadal ani na dvacet.

" Tak hele, ten čokl potřebuje operaci, budeš to platit? Vidíš, jak krvácí? Má protrženou tepnu, stejně to nepřežije. Black jde vždycky hned po krku, je to nejcitlivější místo. Je to vrahoun, chápeš? Proto ho taky mám." Začal kluky zastrašovat a vypadalo to, že účinně. Oba rázem zaváhali a už mlčeli.

" Já to zaplatím, když mě odvezete k veterináři," zvolala jsem tak hlasitě, až mě to samotnou zaskočilo a vmísila se tak houževnatě do jejich rozepře. Nemohla jsem to vydržet, teď nebyla vhodná doba dohadovat se kvůli penězům. Pro fenku byla každá minuta příliš drahá.

Všichni tři na mě vyjeveně obrátili obličej a tvářili se, jako by bylo nepatřičné, že tam ještě jsem.

" Super," zvolal mladík, který byl proti utracení a spráskl rukama.

" Ne!" zatrhl to ten nejstarší a otočil se na mě. " Nepleť se do toho, krasotinko. Fajn, přivedlas ji, dík, a teď si jdi domů a koukej se na telku. Toto už není tvoje věc." Když zmlkl, výhružně mě sledoval očima, dokud jsem si skutečně neodemkla dveře a nezalezla do bytu. Bohužel mi účinně nahnal hrůzu. Moc bych za to nedala, že by mi při odporu klidně jednu vrazil a ani by se nad tím nepozastavil.

Parchant jeden. O co mu jde? Sotva jsem zabouchla, nalepila jsem se tiše na dveře a se zatajeným dechem sledovala malým otvorem pokračování děje na chodbě. Nejmladší z kluků si dřepnul k fence a hladil ji.

" Nevypadá, dobře. Ale myslím, že to jsou jen povrchové rány. Horší je to, že je v šoku, celá se třese a neví o sobě," řekl starostlivě.

" Tak hele, tahle zdechlina do rána nepřežije, to ti garantuju. Stejně dělala jen potíže. Na hlídání máme Blacka, to je jinej borec. I kdyby se z toho dostala, bude z ní krypl. Navíc je vyšinutá, copak se někdy chovala normálně? Hajzl na obtíž! Kdyby tu byl Fojta, udělal by to samé. Ale Fojta tu není a nebude... Ty ji chceš nechat takhle trpět? Čuby nic nevydrží."

Kluk zavrtěl hlavou, dokonale ho zpracoval. " Měl jsem se rozhlídnout, než jsem otevřel dveře," zalitoval.

Najednou promluvil mladík: " Měli bychom to aspoň zkusit, ta buchta říkala, že to zacáluje." Ukazoval na moje dveře.

" Prosím tě, myslíš vole, že by vážně za toho čokla vysolila a nic za to nechtěla? Vole, prober se!" Lepnul ho po hlavě jako malého spratka.

Klukovi se zřejmě rozsvítilo podle jeho přání, protože v odpověď jen smířeně pokrčil rameny.

Chtělo se mi zoufale křičet.

" Tak dělejte, jdeme na to." Pustili se do odklízení místa činu, její osud byl zpečetěný. Svázali fence tlamu jakousi širokou páskou, jeden odběhl pro auto, další ji vzal do náruče a odnesl pryč. Třetí zůstal na místě a vytřel hadrem zkrvavenou podlahu. Chodba byla rázem bez poskvrnky, všechny důkazy zameteny pod koberec. Místo činu neexistovalo. Bylo mi do pláče.