13. kapitola

29.04.2020

13

Po návratu z odpoledního venčení na mě čekalo několik SMS zpráv a zmeškaných hovorů. Co se mohlo stát? Nechala jsem telefon na nabíječce, byla jsem pryč sotva půlhodinku... Neznámé číslo. Najednou mi srdce poskočilo vzrušením. Co když je to brácha? Nebo někdo jiný z rodiny. Omyl. Sladkou naději rychle zpražilo velké zklamání. Po první přečtené zprávě jsem měla hned jasno.

Žila jsem v naději, že mi Libor po tom posledním trapném a zoufalém výstupu dá pokoj. Jenomže on zjevně zůstane mým věčným přízrakem. Kde krucinál vzal na mě číslo?

Rozčarovaně jsem četla: " Lásko ani nevíš jak moc se trápím proč si mi to udělala."

Z toho jsem byla celá tumpachová, proto hned otvírám druhou zprávu, z celkem pěti, a než jsem ji stačila přečíst, už mi dvakrát volal. Vždy jsem to típla, proto mi neodbytně posílal další zprávy.

" Mrcho ani mi neodpovíš bavila ses dobře když si na mě poslala tu gorilu." Stálo v další z mnoha.

Od srdce jsem se zasmála. Je to naprostý cvok.

Další zpráva byla zase srdceryvně vyčítavá, následující plná nadávek a tak dál pořád dokola. Mobil mi v jednom kuse vyzváněl a nebralo to konce. Jeho vztek se stupňoval s počtem přijatých zpráv a mou nulovou odezvou na ně.

Když jsem četla: " Krávo tanhi do pekla nic jiního si nezalsousis," utekly už dvě hodiny od jeho prvního výlevu. Byla jsem vzteky rozpálená doběla. Nebylo těžké poznat, že měl už nakoupeno a to byl teprve pátek odpoledne.

Nakonec jsem to nevydržela a rozhodla se tomu udělat přítrž. Počkala jsem, až mi zase vibroval telefon a hovor jsem zvedla.

" Ty jeden magore, okamžitě mě přestaň obtěžovat!" Ani jsem to nedořekla a už jsem se mlátila do hlavy. Sakra, musím udržet svůj vztek na uzdě, přesně to chce, vytočit mě.

" Aha, takže je to tvoje číslo," zahuhlal spokojeným hlasem.

" Kdes ho vzal!" zaječela jsem. S tím předsevzetím to dnes neklapne.

" Nebudu ti to tajit. Byla to jedna roštěnka, známe ji oba, hodná kočka, na rozdíl od tebe." V pozadí jsem slyšela hluk hovoru a cinkot skleniček, seděl v nějaké hospodě.

" Tak otravuj ji a mě dej konečně pokoj!" zahulákala jsem v afektu jako nějaký hňup... Nedařilo se mi v sobě dusit hněv. Zase mě dostal, bohužel. Má na mě ten nejhorší vliv. Tyhle emoce mi nejsou vlastní. Dřív to byla slabost a ponížení, teď je to ale jen a jen vztek.

" Hmm, cejtím tu žárlivost," odvětil úlisně.

" A já cítím, že jsi vožralej." Zavěsila jsem a telefonem mrskla kamsi za sebe.

Bože, jak ho nesnáším! Vyskočila jsem a udělala po místnosti pár uklidňujících koleček. Ale nedalo se říct, že by mi to pomohlo. Telefon se zpoza škvíry mezi postelí a zdí neúnavně hlásil vibracemi o pozornost. Bert to chvíli poslouchal s hlavou na stranu a pak se zdroj divného zvuku pokusil vyhrabat tlapkou. Pozorovat ho, mělo na mě odzbrojující vliv, a tak jsem odsunula postel a vytáhla telefon. Oprášila jsem ho a ujistila se, že někde nepraskl. Hned na to jsem využila mezidobí, kdy Libor nabíral dech na další teror přes mobilní sít a jeho telefonní číslo jsem zablokovala.

Tohle není dlouhodobé řešení. Je jen otázkou času, než mi začne volat z jiného čísla. V tomhle ho nic nezastaví.

Teď jsem potřebovala vyřídit jinou věc. Protože mé nové číslo zná jen pár lidí, nebylo těžké viníka usvědčit. Maruška, moje spolužačka a někdejší nej kámoška. Ihned jsem jí volala a vybila si na ní svůj vztek, brzy mě ale udolala svou upřímnou lítostivou reakcí. Libor jí naložil kopu neuvěřitelných lží, a protože je má kamarádka dobrák od kosti a čistá duše, uvěřila mu. Napálila se, jako už tolikrát předtím, ve vztazích se jí díky přílišné důvěřivosti nedaří. Nakonec jsem jí odpustila pod podmínkou, že až přijedu do Roudnice, sedneme si do naší studentské hospůdky a ona mě zve. Nakonec jsme se rozloučily v dobrém rozpoložení. Kdoví kdy se ale náš slib naplní, já se s rodinou stále nebavím, tudíž je můj příjezd do Roudnice v nedohlednu.

Zkontrolovala jsem čas. Už je pozdě, ale zítra dopoledne mají ve městě otevřeno.

Druhý den dopoledne jsem si pořídila v trafice novou simkartu. Prošla jsem se s Bertem až do centra, potřebovala jsem si pročistit hlavu. Kruci, jak jen Maruška mohla uvěřit tomu sedmilháři, že mě chce požádat o ruku? To je vážně tak naivní? Po tom všem, co jsem jí o něm vyprávěla, mi tohle prostě nejde do hlavy.

S dobrou náladou a pocitem uspokojení jsem se vracela z města zpátky domů. Byl konec listopadu a listí na stromech dávno opadalo i díky dlouhým urputným dešťům. Všude bylo mokro a ve vzduchu se tetelil smogový opar. Věděla jsem, že mě nečeká kdovíjaká krásná procházka. Jen samý beton, ulice plné šedivých domů, sem tam slehlý trávník, utopený v blátě a špinavé kaluži a nikde ani živáček. Chodníky nestačily ani pořádně oschnout a z nebe na nás opět začaly padat kapky. Přidala jsem do kroku. Deštník ležel sice v kabelce, ale doufala jsem, že ho nebudu muset vytahovat. Pod střechu domova nám zbýval už jen kousek.

Na konci sídliště jsem rychle přeběhla silnici, náš dům byl už na dohled. Pustila jsem Berta z vodítka, aby mohl prolézt brankou a schovat se ke vchodu, než ho dojdu. Bert neotálel a udělal přesně to, co jsem měla v plánu, zatímco já se hnala za ním a chystala si do ruky klíče.

" Paní! Haló paní nebo slečno," zaslechla jsem najednou za svými zády ženský hlas a následně pronikavý klapot podpatků uprostřed mrtvého ticha prázdné ulice.

To mluví ke mně? Nejistě jsem otočila hlavu za hlasem a následně udiveně povytáhla obočí. Přímo za mnou letěla ženská s rozevlátým účesem ohnivých krepatých vlasů, v tmavém dlouhém kabátě a za sebou za ruku vlekla malého chlapce v pláštěnce. Běžela za mnou tak urputně, ani nedbala deštníku obráceného naruby, jako bych snad měla v úmyslu před ní prchat.

Zastavila jsem se a čekala, díky vysokým podpatkům na jejích kozačkách trvalo hodnou chvíli, než mě dohnala a pak ještě dlouho popadala dech. Mezitím si rukou ulízla vlasy a zběžně si upravila kabát a převrácený deštník.

" Co potřebujete?" zeptala jsem se nedůvěřivě. Už z dálky jsem poznala, že tuto ženu neznám a nikdy jsem ji neviděla. Ten frňák jako skoba, trčící z oválného pihovatého obličeje, bych si rozhodně pamatovala. Ženská si mě prohlížela mnohem zkoumavěji. Bylo mi to divné a má ostražitost ještě vzrostla. Tušila jsem nepříjemnosti.

" Potřebuji s vámi mluvit, často vás vídám tady v ulici. Jednou jsem vás viděla zacházet do toho baráku na konci. Bydlíte tam, je to tak." Spíš mi oznámila, že to ví, než že by se mě ptala.

Pokrčila jsem rameny a našpulila spodní ret, co je jí po tom? Stále mě skenovala rentgenovým pohledem.

" Mám k vám velkou stížnost," prohlásila nakonec důležitě, jako by byla u nějakého soudního líčení, s výrazem vypovídajícím o tom, že je připravená bojovat za svou pravdu jako amazonka.

" Cože? Stížnost," zopakovala jsem pochybovačně a začala z kabelky lovit deštník, pořádně se rozpršelo.

" A na co prosím vás?" Zamračila jsem se skepticky. Nedokázala jsem si představit, kdo a proč by si na mě mohl stěžovat. Vždyť žiju jako jeptiška v klášteře.

Ženská vytáhla z kapsy krabičku cigaret a zapalovač. I přes deštník v jedné ruce a kabelku v druhé, si krkolomným způsobem, ale přece zdárně, strčila cigaretu do úst a zapálila si, aniž by na její účes ukápla jediná kapka.

Když se její hlava na okamžik ztratila v dýmu, najednou na mě ostře vypálila. " Okamžitě si začněte hledět toho svýho čokla. Vyřiďte to všem, nebo se neznám a nemyslete si, že se z toho vyvlíknete. Stejný názor mají všichni rodiče ze širokého okolí. Zavoláme policii. Nevím a nezajímá mě, jestli vám ten pes utekl, ale okamžitě si ho zabezpečte. Je to zákonem daný, že pes nesmí běhat volně bez vodítka nebo náhubku. Ohrožuje tu naše děti a v podstatě i nás. Běhá po dětském hřišti a po silnicích, jak se mu zachce. Je nebezpečný!" rozječela se na mě jako na fracka, zatímco já nevěřícně zírala. Nedokázala jsem pochopit, že vyvádí kvůli takové maličkosti. " Co kdyby někoho kousl!" Vyvalila na mě v hrůze nad tou představou oči a pokračovala ve výčtu katastrof. " To si nedokážu ani představit, kdyby pokousal nějaké dítě, to by bylo neštěstí! Měly by vás za to těžce pokutovat a stíhat. Tak co hledíte jako hloupá, jděte si ho přece chytit. Zrovna teď před pár minutami běžel k nám, měla jsem hrozný strach o kluka."

Pořádně mě zpražila, to se musí nechat. Ale zároveň jsem nerozuměla tomu, že ji něco tak triviálního dokázalo přivést až k naprosté hysterii.

Pokusila jsem nasadit pokorný tón. " Ale prosím vás paní, nemáte se vůbec čeho bát. Můj pes, vlastně ho jen dočasně hlídám, ale můžu se za něj zaručit, by nikoho nikdy nekousl," koktala jsem. "Naopak k lidem i psům je přátelský a v podstatě bývá většinou na vodítku. Pouštím ho jen na louce a na fotbalovém hřišti když je prázdné. Teď, ano máte pravdu, je na volno, ale to jen protože prší a nechci, aby zmokl. Takový drobný organismus snadno prochladne a může to být pro něj nebezpečné."

Ženská na mě civěla jako bych utekla z blázince. " Nevím, co je podle vás drobný organismus," promluvila napruženě. " Já vím jistě, že je velký až dost! Copak nesledujete zprávy? Nevíte, co dokáže taková čelist pitbula? Já to vím moc dobře, nedělejte ze mě blbce. Jděte si ho vy nebo někdo z té vaší pouliční bandy okamžitě chytit!" Rozmáchla rukou směrem k dětskému hřišti, umístěnému za řadou paneláků.

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce, s úlevou jsem se zasmála. " Aha jsem směšná... Tak snad abych zavolala policii," rozlítilo ji to a začala divoce hrabat v kabelce. Hošík všechno vyděšeně sledoval s vykulenýma očima, držíc se cípu mámina kabátu.

Než se ženská nadechla, aby po mě mohla zase začít pálit nadávky a výhružky jako kulomet, včas jsem ji zastavila, abych ji vyvedla z omylu. " Moment, to je nedorozumění. Každá mluvíme o něčem jiném. Ten pes, kterého myslíte, je bíložlutá fenka, zatímco ten můj je černý pudl." Na důkaz svých slov jsem hvízdla a po chvilce zpoza branky vyběhl rozladěný Bert, probodl mě nenávistným pohledem, za to, že jsem ho přinutila vlézt do deště a nakvašeně klusal zpátky pod střechu.

" To je váš pes?" Ženské spadla brada.

Ukázala jsem jí mrňavé vodítko ve své kapse a vysvětlila jí, jak se věci mají. Stručně jsem svou řeč zakončila ujištěním, že fenka na útěku není moje a pravým majitelům se nedaří ji najít. Proto běhá volně po sídlišti. Nikoliv z důvodu, že by ji takhle pouštěli schválně. Najednou vypadala jako zmoklá slepice a začala se mi omlouvat až do aleluja - to bych prosila.

" Údajně fenka nebezpečná není, nevím, osobní zkušenosti moc nemám. Samozřejmě je v zájmu všech, aby se co nejrychleji chytila. A kde ji vídáte nejčastěji?" zajímala jsem se a ženská najednou překypovala ochotou.

" Ten pes se objevuje na všech třech dětských hřištích tady na sídlišti. Běhá v dostatečné vzdálenosti od nás, protože ho odháníme ale dost blízko na to, aby někomu v nestřeženém okamžiku sebral něco k jídlu. Dětí se vůbec nebojí a ochomýtá se kolem nich. Dvouleté dcerce mé kamarádky ukradl z ruky rohlík! A z odložené tašky se nebojí vyhrabat, co se mu zlíbí. Je to hrozně drzá čuba. Víte, my jsme tady zvyklí skoro na všechno, kvůli těm flákačům a bezdomovcům všude kolem, ale tohle je moc. Stěžuje si na to čím dál víc lidí, chytit se ale nenechá. Můj muž se o to pokoušel. A než přijede přivolaná policie, už je zase fuč. Jako by měl na to radar. Jedna známá mi říkala, že šla s nákupem z obchodu, rozběhl se proti ní a začal očichávat tašku. Nakonec strčil dovnitř celou hlavu, až se igelitka roztrhla a všechno se vysypalo. Když sbírala věci po zemi, zavrčel na ni! Vyděsila se k smrti, nechala to radši být a utíkala pryč. Takový hladový čokl je pěkně nebezpečný."

Přikyvovala jsem. Vypadalo to, že o fence kolují už téměř legendy a strach se šíří sídlištěm jak mor. A to všechno jen díky mě, protože jsem ji nechala proklouznout.

Ženská s rezavou kšticí se krátce zamyslela. " Pak ho ještě vídají v místím parku a tadyhle kousek podél řeky. Prohání kačeny a žere rohlíky, které jim lidi hází. Navíc byly viděny dvě mrtvé kočky! Majitelé malých pejsků panikaří, máte taky malého psa, takže je jistě chápete. "

Jistě, chápu. Všechno chápu. S povzdechem jsem jí poděkovala za informace a slíbila, že to majiteli vyřídím. Snad se to co nejrychleji vyřeší.

" Ještě jednou se omlouvám, že jsem vás tak napadla, ale snad máte pochopení..."

" Ano mám," umlčela jsem ji.

" Vypadáte, že k nim patříte, omlouvám se..."

Tak to si mohla odpustit.

Vrhla jsem na ni letmý, zřejmě vševypovídající pohled, protože rychle dodala: " Myslím věkově, samozřejmě."

" Tak nashledanou." Rozloučila jsem se sklesle. To už byl druhý případ, kdy mi někdo tak krásně zalichotil.

Cítím vinu, takže mám naprosté pochopení pro všechno a všechny.

Pořádně jsme venku oba prochladli, teploměr ukazoval pět stupňů. Zabalila jsem doma zmoklého Berta do ručníku a uložila ho na boty, hned se stočil do klubíčka a spokojeně si vydechl. A já jsem si šla napustit horkou vanu.

Večer jsem se podívala na internetu do mapy, kde vlastně leží ten zmiňovaný park. Ještě jsem o něm neslyšela a neměla jsem ani ponětí, že tu v okolí něco takového je. Na mapě jsem ho našla snadno a překvapilo mě, jak je velký. Vlastně co se týče zalesněné části, příliš obsáhlý nebyl. Obklopoval vodní nádrž, která ležela uprostřed, jako střežený poklad a lesík protínaly jen tři stezky, z nichž každá vedla z opačného konce, a spojovaly se kolem vody. Byl to samotný okraj města a na druhém konci parku pokračovala už jen pole a za nimi následovaly skutečné lesy.

Ten pes se tady má opravdu kam schovat, pomyslela jsem si. Jen tomu nerozumím, je opravdu tak hloupý a netrefí domů? Vždyť podle té rozčilené ženské se tady orientuje dobře. Anebo se domů vrátit nechce. Pokud je to tak, znamená to, že kdybych ho nějakým zázrakem našla, stejně bych ho asi nedonutila jít se mnou domů. Ale podle dlouhána Fojty by to mělo být snadné...

Duševně jsem se tak připravila na zítřejší výpravu do parku. Možná by bylo dobré, kdyby šel se mnou ještě někdo. V úvahu připadala jen Hanka a ta by určitě tak narychlo neměla čas. A navíc, kdyby ten pes náhodou běžel proti nám, nebylo jisté, že by nepropadla záchvatu panické hysterie.

Teď by se mi hodilo potkat někde Fojtu ale nebylo po něm ani vidu ani slechu. Vídala jsem pouze jeho kumpány a nemohla jsem si nevšimnout, že k nim přibyl i jeden muž ve středním věku, s obrovským černým vlčákem.