12. kapitola

29.04.2020

12

Když jsem paní Modré dávala ten neuvážený slib, ani ve snu by mě nenapadlo, jak to bude obtížné. Doma jsem Bertovi naplnila misky, hned se hltavě napil, ale o jídlo nejevil zájem. Vlastně ani nevím, jakou krmnou dávku bych mu měla dávat a tak jsem mu nasypala vrchovatou porci granulí.

Protože působil značně neklidně, vzala jsem si ho večer k sobě do postele, přestože jsem se zapřísahala, že to nikdy neudělám. Bert mou oběť neocenil. Stěží tam vydržel minutu, pak vyskočil a posadil se ke dveřím.

V noci na příští den jsem se vůbec nevyspala. Není to sice u mě nic neobvyklého, ale tentokrát se k mé nespavosti a nervozitě z brzkého vstávání do práce, připojilo i Bertovo neúnavné pofňukávání, zmatené pobíhání po pokoji a škrábání na dveře od bytu.

Byla jsem zoufalá a vzteky bez sebe, snažila jsem se ale zároveň mít pochopení pro jeho zármutek a tak jsem si dala ucpávky do uší.

Vždyť je poprvé v životě sám bez své paničky a v novém prostředí. Navíc má za sebou traumatický zážitek, když téměř dva dny bezmocně sledoval, jak ležela na zemi v bolestech.

Po půlnoci mi ale došla trpělivost, slyšela jsem ho i přes ucpávky a začalo mi to nesnesitelně lézt na nervy. Nakonec jsem si strčila do uší sluchátka, pustila si hudbu.

Ráno jsem vstávala o půl hodiny dřív, abych ho stihla vyvenčit, ale nepočítala jsem s tím, že se s ním budu muset cestou tam i nazpět přetahovat u dveří bábina bytu. Když jsem potom při odchodu do práce zamykala dveře, s děsem jsem naslouchala jeho zpěvným utrápeným výlevům a drápům zarývajícím se do dveří.

To je hrůza, vzbudí celý barák i s okolním sídlištěm, pomyslela jsem si a utíkala rychle pryč.

V práci jsem spěchala, abych měla co nejdříve hotovo, protože jsem měla v úmyslu ještě zaběhnout do města a nakoupit pro něj nějaké hračky, pamlsky, prostě něco, čím by se zaměstnal, když nebudu doma. Zároveň jsem ho ale nechtěla nechávat o samotě zbytečně dlouho. V obchodě pro zvířata mi se vším poradili a dokonce jsem se nechala přesvědčit a koupila si knihu o pudlech. Zřejmě poznali, že jsem absolutní analfabet.

Zoufala jsem si, když jsem se blížila s nákupem domů. Určitě si to za ten rámus schytám a navíc nechci vidět ty dveře, pokud se jimi za celý den neprodrápal až na chodbu.

Jeho pofňukávání a vytí jsem slyšela až venku na zahradě. Doma pak na mě čekala pořádná spoušť.

" Za co se mi mstíš? Co jsem ti provedla?" Držela jsem se za hlavu, když jsem našla svou oblíbenou knihu roztrhanou a s vytrženými stránkami. Doplatila na to, že jsem ji večer nechala ležet u postele. Cestou ke kuchyňské lince jsem vyšlápla loužičku, další jsem objevila ve své peřině a na dveře jsem se ani radši neměla dívat, polívala mě hrůza. Odpadky byly poházené po celé místnosti, plastový koš byl převrácený a okousaný.

Takhle to dál nejde, kam až chce zajít?

Vrhla jsem se na něj a chystala se mu zakroutit krkem. Když jsem ale uviděla, jakou má radost z mého návratu a zároveň ke mně s očekáváním vysílal ten svůj nevinný kukuč, přehodnotila jsem své záměry.

Uklidila jsem binec, peřinu hodila do pračky a lehla si s novou knihou do postele. Přečetla jsem ji na posezení, byla tenká se spoustou fotek. Kromě důležitých rad jak se o něj starat, mi ale nepřinesla nic ohledně objasnění jeho destruktivního chování. Snad jen to, že je traumatizovaný a že trpí syndromem samoty.

To mi bylo k ničemu. Nezbylo mi než doufat, že je to jen přechodné chování. Bohužel se to samé ale opakovalo i příští den.

" Tak na tomhle jsme se nedomluvily," vyjela po mě večer Kráčmerová, sotva jsem jí otevřela dveře. Už když zazvonil zvonek, tušila jsem průšvih.

" Je mi to líto, ale já s tím zatím nic nenadělám, musí si zvyknout. Nikdy nebýval sám, paní Modrá byla pořád doma. Za pár dní určitě přestane s tím rámusem," odpověděla jsem jí unaveně. Bert stál mezi námi a tvářil se jako vždy nevinně.

" Než s tím přestane, tak přijdu o rozum. Vyváděl tu celý den, dokud jsi nepřišla. Buď s tím rychle něco uděláš, nebo vypadne z baráku." Vynesla nad ním nemilosrdný rozsudek.

Ježibaba. Kdyby chodila někam do práce, nemusela by ho poslouchat. Jenomže ona má invalidní důchod.

" Budu se snažit. A škodu na dveřích zaplatím," slíbila jsem zkroušeně.

" To si piš, že si to pohlídám." Změřila si mě přísně tím svým odpudivým pohledem a pak zmizela na schodech.

Mohla jsem trochu víc odporovat, kruci. Na mě si kvůli psovi dovolí a na bandu vedle, která dělá mnohem horší věci, ne. Dnes jsem už ale neměla sílu. Uvařila jsem si kávu, trochu mě to uklidnilo a během upíjení jsem přemýšlela, co budu dělat dál.

Nejen že vyvádí, když je doma sám, ale pofňukává a lítá v kruzích po bytě jako praštěný i když je se mnou. Z toho za chvíli zblbneme oba dva. Na nic rozumného jsem nepřišla a káva už byla vypitá.

Převlékla jsem se do teplého svetru a nepromokavé vesty, dnes je o pár stupňů tepleji, než předchozí dny, takže zimní bundu nechám na věšáku. Uvázala jsem psa na vodítko a vyrazila s ním ven. Nakonec jsem jeden nápad dostala, unavím ho intenzivní procházkou.

Dnes byl klidný a poměrně teplý večer, už se setmělo, ale nebe zůstalo jasné. Obešla jsem celé sídliště a zároveň se letmo poohlížela po zatoulané fence. Nakonec jsem zakotvila na našem obvyklém místě, Bertově oblíbeném fotbalovém hřišti. Tam jsem ho pustila z vodítka a házela mu míček až do úmoru. Najednou, zdálo se, byl zase šťastný.

Po hodině hry jsem ho opět přivázala na vodítko. Sotva pletl nohama, ale přesto si neodpustil uražený pohled. Nedá se nic dělat, blíží se devátá hodina a mě už byla pořádná zima. Spěchala jsem domů, byla jsem utahaná jako kotě.

Když jsme míjeli byt paní Modré, očekávala jsem Bertovu obvyklou reakci a ani tentokrát se nemýlila. Před schodištěm začal sebou smýkat a házet hlavou, nechtěl se hnout z místa. Musím ho to odnaučit pokud možno nenásilnou formou a tak jsem ho podle rady v knize začala lákat na pamlsky.

Ani se na ně nepodíval, a když jsem mu dlaň piškotů strčila pod nos, odvrátil hlavu. Tak to ne! Už jsem toho měla tak akorát dost. Naštvaně jsem ho popadla do náruče a hodlala odnést jako vždycky. Jenomže tentokrát už věděl, co na něj chystám a měl vlastní plán. Vyvlíkl se mi, vyskočil z náruče, až vodítko s třísknutím dopadlo na zem a zběsile letěl zpátky ke dveřím.

Už jsem ho znovu nechytala. Byla jsem umořená, dávno nevím, co je to klidná noc. Zoufale jsem se posadila na první schod a s povzdechem složila hlavu do dlaní.

" Myslíš si snad, že mám z toho radost? Taky bych si přála, aby to bylo jako dřív a ty si byl doma se svojí paničkou. Jenomže ona tam není, to přece musíš vědět." Promlouvala jsem mu do duše a dívala se na něj, jako na nucené zlo.

Pes se mezitím choval jako by mi rozuměl. Očichával škvíru mezi dveřmi a nasával zevnitř pachy. Zjistil, že se situace nezměnila a s pofňukáváním tlapkou jemně pohladil dveře. Vypadal daleko nešťastněji než já. Najednou se na mě podíval, svěsil hlavu a malými krůčky přešel k botám položeným vedle rohožky. Oddaně si na ně lehl.

Jsou to nazouvací boty, ve kterých chodívala bábina na zahradu. A protože byly často zablácené, nechávala je na chodbě. V poslední době je používala jen na rychlé venčení psa na zahradě.

Seděla jsem a pozorovala ho, už mi byla zima. Ale najednou jsem nemohla uvěřit tomu, co vidím. Bert klimbal. Celé dva dny u mě nezamhouřil oka a teď klidně usínal na botkách své paničky. Řešení jsem měla přímo před nosem.

Popadla jsem boty i pudla, ignorujíc jeho vylekané heknutí, a běžela k sobě domů. Tam jsem psa pustila na zem a do prázdného rohu, vedle jeho misek, položila boty.

Bertík se hned vrhl k těm škrpálům a kecl sebou na ně. Během pěti minut spal jako dudek, dokonce se mu něco napínavého zdálo, protože ze spaní bafal a kopal nohama. Smála jsem se, netušila jsem, že psi mají živé sny. Za chvíli ho to přešlo a už chrněl klidně. Hluboce se mi ulevilo, konečně jsem i já mohla spát.

V pátek odpoledne jsem potkala Kráčmerovou na chodbě za dveřmi. Prováděla svůj pravidelný domovní úklid.

Tak mě letmo napadlo, že ten invalidní důchod musí mít na hlavu. Nezdá se mi totiž, že by ji fyzicky něco omezovalo. Zato v hlavě to evidentně nemá v pořádku. Zase si brblala něco pro sebe, už mi to pomalu začíná lézt na nervy.

Jakmile byla vyrušena mým příchodem, hned zmlkla.

" Dobrý den," pozdravila jsem ji slušně. Byla jsem klidná, dobře jsem věděla, že si už nemá na co stěžovat. Od úterního večera byl u mě doma svatý klid. Od té chvíle, co měl Bert boty své paničky nablízku a cítil tak u sebe její pach, neměl potřebu vracet se k destruktivnímu chování.

" Zdravím. Vy jste toho psa otrávila?" zašvitořila na mě, máchajíc hadr ve vodě s vyprchaným saponátem.

Nechápu její systém úklidu, ještě ani nezačala, voda je čistá, ale už se z ní nekouří a pěna dávno vyprchala. Měla jsem pro to pouze jediné vysvětlení; postává u mých dveří dlouhé minuty a žvaní si tam do zdi.

Už jsem ji takhle několikrát slyšela, když jsem byla doma. Někdy promlouvá klidně, jindy nadává, ale pokaždé mumlavě šeptá, tudíž jí není slova rozumět.

Vyvolávalo mi to mrazení po zádech, něco tu nehraje. Její chování bylo děsivý! O to víc jsem musela přemýšlet nad tragédií, která se jí stala v dětství, jak mi onehdy naznačila bábina.

Přesto jsem pro to neměla pochopení. Byla bych radši, kdyby si ty svoje šáhlý rituály prováděla někde jinde.

Bláznivá ježibaba, ulevila jsem si. Dnes má asi dobrou náladu, ale protože mám na ni důležitou prosbu, potřebuji mít jistotu a tak jsem vytasila peněženku.

" Ne, je živý a zdravý, jen jsem přišla na jeden fígl... Byl konec měsíce a tak vám hned dám peníze za nájem." Vytáhla jsem peníze.

Kráčmerce se okamžitě rozzářily oči. Otřela si mokré ruce do svého retro svetru a chmátla po bankovkách, které si na místě přepočítala a zastrčila do zadní kapsy od tepláků.

" Nevíte náhodou, jak to vypadá s paní Modrou? Kdy se vrátí domů?" pokusila jsem se vyzvědět.

Vyvalila na mě znechuceně oči. " Ne, jak bych to mohla vědět? Jen jsem se dozvěděla od báby, že má zlomený krček," odsekla mi umírněně, tudíž má předchozí taktika zapůsobila.

" To vím od ní taky, potkala jsem ji na nákupu. Jen jsem se zkusila zeptat, kdybyste náhodou měla nějaké nové informace..." odvětila jsem chápavě a usoudila, že je teď vhodná příležitost na můj požadavek. " Paní Kráčmerová, musím vám něco říct, mám u sebe v bytě takový problém. Na stropě v rohu mi prosákla mokrá skvrna, a jak pořád venku prší, pořádně se zvětšuje. Už to trochu i kape a stéká po zdi. Za chvíli by to tam mohlo začít plesnivět."

Kráčmerka se zadumaně chytne za bradu. " Nejspíš bude díra ve střeše. Musí se to co nejdřív opravit... Zavolám Tonckovi. Ještě mi dluží, postará se o to." Odhrnula si uvolněný pramen prošedivělých vlasů z obličeje, ohnula se se slyšitelným lupnutím v zádech pro hadr v kbelíku a začala ho ždímat. S úšklebkem jsem se odvrátila.

Ať je Toncek kdo chce, musí střechu opravit rychle a pořádně. S poděkováním jsem se rozloučila a zalezla do bytu, přestože jsem měla sto chutí jí poradit, aby si pořídila mop, který mají k sehnání úplně všude za pár korun. A jestli neví, jak to vypadá, klidně ji půjčím svůj. Ale raději jsem své nevyžádané rady spolkla, ještě bych se se zlou potázala. Taky bych se mohla doma s přibývajícími srážkami dřív utopit, než by z dotčenosti nechala střechu spravit.

Bert mě na chodbě slyšel mluvit a tak čekal hned za dveřmi, tiše jako myška. Měla jsem z jeho nenadálé proměny takovou radost, že jsem mu dnes z obchodu přinesla piškoty. A on mi to oplatil svým obvyklým radostným tanečkem. Po neskutečně dlouhé době je najednou tak příjemné a osvěžující vracet se domů, když vím, že tam někdo čeká a dokonce se na mě těší.