11. kapitola

13.04.2020

11

Nedělní dopoledne jsem celé prospala a probudila se až odpoledne. Rozlámaně jsem vstala, dala si silnou kávu a pouklízela byt. Protože jsem doma neměla žádné zásoby, musela jsem jít na nákup.

Seběhla jsem schody do přízemí a přemýšlela nad tím, co si udělám k jídlu, když tu jsem se u dveří paní Modré málem čelně srazila se starou paní o hůlce. Byla zabalená do tmavého kabátu, dlouhého téměř až na zem a hlavu ji zdobil černý pletený čepeček s růžovou kytičkou, taky pletenou. Vytřeštila na mě malé očka a pak pohrůžně zamávala ukazováčkem: " Děvče letíš jako blázen, mládí ti neuteče."

Změřila jsem si ji nedůvěřivým pohledem. V tmavém šeru chodby jsem ji prvně nepoznala, ale teď mi došlo, že se jedná o přítelkyni paní Modré. Každou neděli se ty dvě scházely na odpolední kafíčko. Pozdravila jsem ji a chystala se pokračovat dál, ale stará paní mě zadržela. " Promiňte, nebudu vás dlouho obtěžovat," náhle úplně změnila tón, bylo mi jasné, že babku musím vyslechnout.

" Co potřebujete?" vrátila jsem se k ní o dva kroky.

Obrátila na mě svůj ustrašený tučný růžolící obličej a zvídavě si mě prohlédla párem malých těkavých očí. V tmavém kabátě vypadala jako Mozartova koule.

" Chci se vás zeptat, to vy chodíte Jarmilce venčit pejska?" roztřeseně na mě promluvila vysokým hláskem, odrážejícím obavy.

Přikývla jsem a zároveň se podivila, proč ji to zajímá. Na vysvětlení nečekám dlouho.

" A kdy jste ji viděla naposled, dneska? Nebo včera?" Starostlivě na mě zamrkala lesknoucíma se hnědýma očima.

" Ne, s paní Modrou jsem mluvila naposled v pátek. V sobotu jsem něco měla a tak jsem se s ní domluvila, že Berta vyvenčím až dnes. Proč vás to zajímá?"

Stará paní začala bezradně přešlapovat na místě a po chvilkách funěla jako mašina, došlo mi, že natahuje k pláči.

" Mám o Jarmilku strach, nemůžu se jí dozvonit. Už tady skoro hodinu čekám, zvoním a bouchám na dveře a nic se neděje."

Zkusila jsem zvolit to nejběžnější vysvětlení. " Třeba někam odjela, nebo si odešla něco vyřídit."

" To rozhodně ne, s Jarmilkou se znám spoustu let a scházíme se každou neděli ve stejnou hodinu. Nikdy se nestalo, že by ten den neměla na mě čas a nedala mi vědět. Jen jedinkrát nemohla a to se mi ozvala s předstihem. Tedy když nepočítám dobu, kdy ležela v nemocnici," začala kulička zase popotahovat. Hned nato se ale vzchopila a promluvila ke mně přerývaným, ale odhodlaným hlasem: "Navíc za dveřmi slyším štěkat jejího pejska, bez něj by nikam neodešla."

To už bylo divné i mě. Bábina byla opravdu vždy spolehlivá a zodpovědná. Neodešla by pryč jen tak, když měla domluvený sraz s přítelkyní. Jestli má na ni telefon a zkoušela ji zavolat, jsem se kulaté babči ani neptala. Měla jsem pocit, že by to bylo zbytečné. Paní Modrá mobil sice vlastní, ale nikdy pořádně nevěděla jak s ním zacházet a její přítelkyně, předpokládám, je na tom stejně.

" Co když se jí stalo něco hrozného..." zachvěla se stařenka, automaticky ťápla po zvonku a dlouze ho znova a znova mučila palcem. Bert se zuřivě rozštěkal.

" To nemá cenu, když vám do teď nikdo neotevřel." Snažila jsem se zastavit ten zbytečný kravál.

"Nevím, jestli bych neměla radši někomu říct, aby zavolal záchranku nebo policii?" pohlédla na mě s prosíkem. Hledala východiska, ale mě se zdálo zatím předčasné vymýšlet hrůzné scénáře. Nechtěla jsem zbytečně malovat čerta na zeď, dokud jsme nevěděly, co se přesně stalo.

" Třeba si šla jen nakoupit, víte co? Zazvoňte tady naproti na sousedku Kráčmerovou a poraďte se s ní. Ona tady v domě zná všechny, třeba ví něco víc než my. Navíc mám pocit, že má doma náhradní klíč od jejího bytu, kdyby se náhodou něco stalo. Já se zatím po bábině, teda paní Modré, podívám venku."

Babča přikývla, ulevilo se jí, že jsem rozhodnutí o dalším postupu učinila já. Hned se vrhla k protějším dveřím, zatímco jsem vyletěla ven, jen za mnou hlučně práskly staré domovní dveře a tabulky skla se zatřásly. Věděla jsem, kam bábina Modrá chodívala nejčastěji nakupovat. Byla to nejbližší samoobsluha a trochu vzdálenější supermarket. Tam ale chodila jen jednou týdně kvůli slevovým akcím.

Nejdříve jsem oběhla samoobsluhu a hned potom zamířila do supermarketu, kde jsem si i nakoupila. Svědomitě jsem obešla všechny regály a uličky a ani cestou mému pohledu neunikla žádná kolemjdoucí osoba. Nic. Otočila jsem se a vyrazila zpátky. Venku se zatím začalo smrákat, když jsem si to statečně vyšlápla proti ostrému říjnovému větru. Než jsem stačila dojít domů, z tmavých mraků, které nahnal ledový vítr během pár minut, začala padat sprška drobných hustých kapek. Nemilosrdně mě bodaly do obličeje jako hřebíky. Přetáhla jsem si kapuci s kožíškem co nejvíc do tváře a shrbená jako žebrák pelášila domů, div jsem neklopýtla o vyčnívající dlaždice.

Jakmile jsem se dotrmácela do naší ulice, hned mi bylo jasné, že je zle. Stála tam sanitka. Polilo mě horko. Přece jsem nebyla pryč tak dlouho? S obavami a těmi nejhoršími představami, jsem se rozběhla k brance a protáhla se až do chodby domu. Vykuleně jsem zírala na dva policisty a muže ze záchranky, kteří vyšli z otevřeného bytu paní Modré. V rohu chodby postávali manželé Kráčmerovi s kuličkou po boku a zvědavě natahovali krky jako husy. Přilepila jsem se k nim s pohledem upřeným na bábininu přítelkyni, která držela v náručí vyděšeného pudla.

"Co se děje? Co je s paní Modrou? Stalo se něco vážného?" sondovala jsem.

Stará paní si nejdříve otřela slzy, které se jí koulely po tvářích. Byla jsem vyděšená. Díky jejímu předchozímu chování jsem věděla, že je zřejmě trochu přecitlivělá, ale přesto mě vědomí toho ani zdaleka neuklidnilo. Konečně mi celou událost zkřehle začala vysvětlovat:

" Nic pořádně nevím. Zazvonila jsem tady naproti na sousedy a poprosila je o pomoc..." V tom jí hbitě skočila do řeči Kráčmerová, najednou sršela energií, jak jsem ji ještě neviděla.

" Ano, rozhodla jsem se rychle jednat. Napadlo mě, že se nejdřív ujistím, že Modrá opravdu není doma a tak jsem dlouho poslouchala za dveřmi, muselo být samozřejmě absolutní ticho a tak jsem čekala, až zmlkne ten pes. Najednou se mi zdálo, že slyším jakoby přiškrcený hlas. Tak volám starýho a ten se venku natáhl do okna a přes záclonu viděl ruku a tělo té nebožačky, jak leží na zemi. Hned jsme volali záchranku a policii, co kdyby jí to udělali zloději," popisovala mi vzrušeně jako by vyprávěla kovbojku, co dávali včera v televizi. Neunikl mi najednou kultivovaný slovník, takhle se mnou ta herečka naposled mluvila, když jsem byla na prohlídce bytu.

" Navíc bez těch policajtů jsme si netroufli otevřít cizí byt," dodal ochraptělým hlasem starej a z jeho dechu připlul až ke mně odpudivý puch alkoholových výparů a cigaret.

" A co se jí stalo?" chtěla jsem konečně vědět.

" Po přepadení ani stopy. Zřejmě chudinka zakopla o práh, když šla z pokoje do kuchyně. Upadla, a už se nemohla sama postavit. Navíc je zraněná," rozplakala se nanovo její přítelkyně. " Musela celou dobu strašně trpět, možná byla dlouho v bezvědomí. Ležela na té studené zemi v bolestech a nemohla si zavolat ani o pomoc." Rozvzlykala se a žmoulala přitom v rukách kapesník.

Kráčmerová důležitě pokyvovala hlavou a houpala na prstu klíči od bábina bytu. Náhle nás přerušili muži ze sanitky, kteří vynášeli na nosítkách zraněnou, přikrytou dekou až po bradu. Z ruky jí trčela hadička napojená na kapačku. Najednou všichni zmlkli, nastalo ticho jako v hrobě, i její přítelkyně přestala vzlykat a napětím zatajila dech.

Paní Modrá ležela na nosítkách bez hnutí a s nepřítomným skelným pohledem zírala před sebe, jako v horečce. Až jsem se lekla, jak se změnila. Byla najednou tak bezbranná, strašně zesláblá, křehká. Její popelavě šedá propadlá tvář působila dojmem, že když se jí někdo dotkne, rozpadne se na prach.

Najednou nás zpozorovala a jako by jí vědomí, že jsme nablízku, vlilo novou krev do žil. Začala něco nesrozumitelně mumlat. Všimla jsem si, že její pohled nejčastěji směřuje k psíkovi, který sebou v rukách její přítelkyně mrskal a chtěl se stůj co stůj dostat za ní.

" Paní Modrá nebojte se. Bertík bude v dobrých rukách, než se vrátíte domů. To vám přísahám," zvolala jsem nahlas a bábina, jako mávnutím kouzelného proutku, se rázem uklidnila a věnovala mi vděčný pohled.

Sotva zraněnou naložili do sanitky, kulatá paní mi přehodila pudla do náruče a čiperně běžela za záchranáři dřív, než nasedli do vozu a stihli by zmizet. I hůlku zapomněla opřenou o zeď. Vyměnila si s jedním z nich několik slov, ale podle jejího výrazu mi bylo jasné, že nic kloudného nevyzvěděla. O vteřinu později odjeli a v našem domě po sobě zanechali obavy a podivně truchlivou atmosféru. Policie zmizela dávno, stejně jako manžel Kráčmerové se někdy v mezidobí nenápadně vypařil, takže na chodbě jsme zůstaly stát jen my tři.

Nejvíc sklíčená jsem byla viditelně jen já. Kráčmerová se tvářila důležitě. Byla na sebe patřičně hrdá za to, jak účinně do situace zasáhla. Zatímco stará paní se najednou výrazně uklidnila. Po jejich odjezdu přestala vzlykat a nyní vypadala dokonce až lehce znuděně.

" To je hrozné, snad se paní Modrá brzo uzdraví a vrátí," řekla jsem do ticha a chodbou se nevtíravě rozlehla ozvěna.

" Bylo by to sice hezké, ale jsi moc naivní. Nejsme v pohádce na dobrou noc," setřela mě Kráčmerová nadutě. " Je už moc stará a slabá. Už dávno nebyla v dobré formě, sotva se belhala. Myslím, že si tam poleží pěkně dlouho a z nemocnice pomaže rovnou do starobince."

Nevěřícně jsem na ni vytřeštila oči.

" Chudák Jarmilka se opravdu dlouho necítila dobře a rodina se na ni vykašlala, byla nešťastná. Navíc po té bolestivé operaci se už nikdy nechtěla vrátit do nemocnice a teď tam bude muset dlouho ležet. O to víc to bude pro ni těžké," přisvědčila babka, k mému šokovanému úžasu. " Aspoň vím, kam ji odvezli. Budu za ní chodit na návštěvy."

Chtěla jsem jí předat pudla, když stála vedle mě, ale ona se ode mě se zdviženými dlaněmi odtáhla. " Ne děvče já ho nechci. Nemůžu se o něj starat, doma už jednoho psa máme, nesnáší se spolu. Navíc můj muž by mě s ním vyhodil. Jarmilka se spoléhala na tebe."

Pokrčila jsem rameny a Berta si v náručí přitiskla k sobě. Pomůžu mu přenést se přes smutek po paničce, ale nemám žádné zkušenosti se psy, což bude problém. Nemám ani tušení, jak se o něj starat. Doma jsem měla v dětství dovoleného maximálně křečka. Taky mě udivila náhlá změna chování všech, sotva bábinu odvezli. Kráčmerová by ji málem už pohřbila a kulička sotva projevuje lítost nad jejím úrazem.

" Já žádnýho čokla doma nechci, nemám je ráda a navíc máme kočku. Snad se o něj logicky postaráš ty, když si ho chodila venčit," vyštěkla po mě jedovatě Kráčmerová, stojíc k nám zády a hledíc na nástěnku.

" Pohlídám ho ráda, navíc kdyby si mohl sám vybrat, určitě by šel ke mně," pronesla jsem stejným tónem. Jak to se mnou mluví ta ježibaba, nikdo se jí na nic neptal. Nikdy bych ho k ní nedala, Bert by si tak krutý trest nezasloužil.

Ještě než Kráčmerová zamkla byt bábiny Modré, vzala jsem si z něj věci pro psa. Vodítko s obojkem, dvě misky a otevřený tříkilový pytel s granulemi a dala si vše do své velké nákupní tašky, kromě pelíšku, který mi zůstal v ruce. S plnou náloží napěchované tašky, pelechu v podpaží a psem v náručí, jsem krkolomně vystoupala schody do patra. U dveří jsem zdlouhavě vytahovala klíče z kapsy. Psa jsem nechtěla pouštět na zem, aby mi neutekl. Ze zkušenosti jsem tušila, že moc poslušný není. Z patra jsem zaslechla, že Kráčmerová už zalezla k sobě a návštěva též odešla.

Náhle jsem za zády slyšela vrznutí dveří a tiché: " Ssst."

Prozíravě jsem se otočila a ani mě nepřekvapilo, když jsem v pootevřených dveřích viděla dlouhánův vyjevený obličej. " Co tu chtěli benga?" zašeptal.

Musela jsem se zasmát. " Nic. Jen se stal úraz té staré paní zezdola."

" Aha, oukej. Už jsou pryč?" Zeptal se už nahlas svým obvykle hlubokým hlasem, kterým mě nepřestával udivovat.

" Jo dávno."

" Supr, vole, dík." Zabouchl dveřmi.