1. kapitola

13.09.2019


Výhled na šedivou ulici plnou louží, bláta a potůčků vody, mi zkreslovaly kapky deště na okně. Hrozné počasí, celé dny jen prší. S úlevou jsem si oddechla. Už jsem doma a nemusím lítat venku v tom psím počasí. Na druhou stranu jsem si musela přiznat, že nevím co si teď počít s volným časem. Tak jsem se na tu svobodu těšila a když ji mám, stejně nejsem spokojená. Co to se mnou, kruci, je?

Odstoupila jsem od starého oprýskaného okna a znuděně se rozhlédla po pokoji. V těchto chvílích mě často přemáhá nutkání přemýšlet nad svými činy, přestože se tomu bráním sebevíc. To neustálé ohlížení se do minulosti a přemýšlení nad tím, co všechno jsem udělala špatně, mě unavovalo. Byla jsem osamělá. Snad na mě měly vliv jen podzimní depky, které k tomuto ročnímu období neodmyslitelně patří. Přijdou a zmizí stejně jako sychravé počasí, doufala jsem.

Můj byt byl ponurý a neútulný, pobyt doma mi na dobré náladě nikdy nepřidal, spíš naopak. Měla jsem jen jeden pokoj s kuchyní dohromady a napravo byla situovaná malá koupelna. To bylo vše. Opět, jako už po několikáté, jsem se pevně rozhodla koupit si po výplatě pár kusů nábytku, abych se tu cítila líp. To jsem si už ale slíbila měsíc předtím a ještě předtím... Zatím tady bydlím tři měsíce a dosud jsem se na nic podobného nezmohla, takže zákonitě muselo dřív nebo později dojít k tomu, že se mi půlka věcí válí jen tak ledabyle na zemi. Ale s tím bude brzo konec, pomyslela jsem si odhodlaně. Jen co seženu někoho, kdo by mi sem ten nový nábytek přivezl. S pokleslou náladou jsem se posadila na postel. Nikoho tu neznám. Takže si můžu dál takhle plánovat, stejně to vždycky skončí jen u toho až... Proto mou nájemní garsonku dosud zdobí jen stará jednolůžková postel, šatní skříň a malý noční stolek, na kterém stojí malá LED televize. Všechno zařízení, kromě elektroniky, tu už bylo a s jistotou si pamatuje nejmíň mládí mé babičky. Mohla jsem pokládat za štěstí, že tu bylo aspoň to. Kuchyň byla taky vybavená, takže v mém vlastnictví je jen televize, notebook, varná konvice a pračka, kterou jsem si tento měsíc koupila z inzerátu a nechala si ji dovézt a zapojit. Pere dobře, ale už zdaleka není nejnovější a nadělá příšerný rámus. Snad si domovnice, která bydlí v přízemí pode mnou, nebude stěžovat.

Tento byt mi seslalo samo nebe, myslela jsem si, když jsem rychle sháněla bydlení. Nájem byl nezvykle nízký, lokalita dobře dostupná, centrum města jen kousek. Ale hlavně, do práce to mám coby kamenem dohodil. Tomu jsem nemohla odolat, na místě jsem byt vzala a hned odvolala smluvené schůzky s dalšími prohlídkami. Možnost mít celé království jen sama pro sebe byl pro mě splněný sen. Když jsem se rozhlížela po nabídkách, většinou měli volný jen pokoj v panelákovém bytě a o sociální zařízení bych se musela dělit se spolubydlícími. To nebylo nic pro mě. Studentská léta jsem měla za sebou a s cizími lidmi se mi bydlet nechtělo.

A tak došlo k tomu, že nyní žiji ve starém, trochu strašidelně vyhlížejícím, patrovém domě, s jakýmsi podivně melancholickým nádechem stáří a smutku. Nedokážu si to vysvětlit, ale kdykoliv vycházím schody do patra a vejdu do svého bytu, spolkne mě těžká atmosféra jakési sklíčené osamělosti. Snažím se to nevnímat a tyhle pocity potlačit hned v zárodku.

Po předchozím soužití je tohle procházka rájem. Jen malichernost v mé hlavě. Namlouvala jsem si, že nejde o nic jiného než o předsudky. Dům na první dojem vypadal zanedbaně a na druhý dojem to bylo ještě horší, ale já jsem se tím trápit nemusela, jsem tu přece jen v nájmu. Jenomže, jsou to už tři měsíce a já jsem si měla dávno zvyknout. Přesto na mě takhle po večerech padá splín. Kamarádka z práce mi nedávno řekla, když jsem se jí o svých pocitech svěřovala, že důvodem je nejspíš to, že jsem během krátké doby udělal několik životních změn a přesto, že si to neuvědomuju, potřebuju čas, abych se s tím vyrovnala. Musela jsem jí dát za pravdu.

Předtím jsem nevěděla co dřív. Žila jsem v neustálé nervozitě posedlá sebekontrolou, jestli dělám všechno dobře, tak jak se má, nebo je to zase špatně. Jestli bude doma dobrá nálada, nebo si na mě někdo vylije zlost. Neměla jsem čas pro sebe, byla jsem pod neustálým diktátorským dohledem. Do práce jsem se netěšila, ale ani z práce. Až mi na konci léta došla trpělivost. Všechno jsem předem naplánovala a našetřila si peníze. Našla jsem si tajně byt, sbalila si svých pár švestek a když nebyl Libor ani jeho matka doma, odplížila jsem se z baráku a pelášila s batohem a dvěma taškami v rukách pryč, jen se za mnou prášilo. A teď je všechno naruby. Žiju si jen pro sebe a sama se sebou. Po čtyřech letech jsem bez kluka a ten pocit, kterého jsem se odjakživa bála, si navzdory tomu, a k vlastnímu překvapení, užívám.

Svoboda! Skoro bych zapomněla, co to znamená. Mohla bych být šťastná, ale... Myslím, že vím, proč tomu tak není. Pocity osamělosti ve mně nevyvolává touha poznat nového partnera, ale stesk po rodině. A pocit viny, že jsem se jich vzdala pro něco, co za to nestálo. Dala bych všechno za to, aby se tu objevil nějaký kouzelník, mávl hůlkou a vrátil mě o rok v čase. Bylo by všechno jako dřív a já bych měla nablízku rodiče a bráchu a kolem sebe naši rozvětvenou rodinu. A hlavně oni by byli rádi, že tam jsem.

Tyhle myšlenky s příměsí bolestné trpkosti mi běhaly hlavou poslední dobou čím dál častěji. Z hloubavého ticha mě najednou ostře vytrhlo hlasité burácení bubnů a kytar přicházející od sousedů. Do tvrdé metalové hudby, puštěné na plné pecky, se začaly míchat hekavé zvuky společnosti. Bezděčně jsem sáhla po ovladači a zapnula televizi. Bože, kdy tohle skončí! pomyslela jsem si otráveně. Co tam zase provádí? Ne, nechci to radši vědět. Nastavila jsem hlasitost na maximum, abych ten rámus přehlušila. Stejně to bylo k ničemu. Takže ani dnes se nevyspím, usoudila jsem prorocky. Už jsem stačila své sousedy za těch pár měsíců poznat natolik, abych si troufla říct, že právě tímhle způsobem začíná jejich noční párty, končící někdy nad ránem. V tomhle stylu to roztáčí několikrát do týdne. Vyčerpaně povzdechnu, zítra brzo vstávám do práce. Takové sousedy, o kterých se mi domovnice jaksi při prohlídce bytu " zapomněla" zmínit, bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli.

Jedná se o partu vesměs mladých lidí, kteří neberou na nikoho ohled. Jakmile slyším, že se začnou vedle slézat, můžu si hodit mincí, protože to nikdy neskončí jinak než u jedné ze dvou variant; večírek nebo rvačka. Naštěstí k tomu nedochází každý den, byt bývá často prázdný.

Pár dní po nastěhování jsem byla svědkem jedné pranice a podle křiku se jednalo o pár. Neměla jsem tušení, že se tady dějí takové věci a nikdy jsem nic podobného nezažila. Byla jsem šokovaná a v tu chvíli přesvědčená, že tu dlouho nezůstanu. Dunivé rány, dusot a tříštivé řinčení házených předmětů, toho všeho jsem byla téměř přímým účastníkem díky stěnám z papíru. Dívka po chvíli ječela, jako by jí na nože brali, běhal mi z toho mráz po zádech. To je už vyrušila přivolaná policie a od té chvíle byl díkybohu klid. Mohla jsem jen hádat, jestli si někoho odvezli, nebo jim jen pohrozili, protože venku byla tma jako v ranci, neviděla jsem z patra ani dolů na trávník.

Od té doby se to ještě párkrát opakovalo. Proto mě podobné scény už nevyvádí z míry, tak jako tehdy, kdy jsem byla přesvědčená, že vedle někoho vraždí. Poslouchám to sice nedobrovolně, ale zato s klidem a otrlostí starého mazáka. Taky jsem stačila za uplynulou dobu zaznamenat, že se tihle týpci nikoho nebojí a rozhodně si nenechají nic líbit. Názorně jsem se o tom přesvědčila poměrně nedávno, když byl ještě celkem teplý večer a oni se rozhodli vegetit na patníku u předzahrádky našeho domu. Vytáhli láhev alkoholu a zapálili si špeka. Z jejich hloučku zanedlouho stoupal hustý dým a ozývalo se ochraptělé odkašlávání. Skupinka se skládala z pěti kluků, měli velkého psa a hluk, který nadělali v jednu hodinu v noci, se rozléhal všude po okolí. Protože seděli pod okny manželů Kráčmerových, kteří bydlí v přízemí pode mnou, starý Kráčmer otevřel okno a začal na ně řvát, ať "drží huby a vypadnou". Nemělo to žádný efekt. Kráčmer nebudí respekt. Od pohledu působí jako páprda žijící ve vlastním světě, kterého vyburcuje k nějaké aktivitě jen flaška kořalky. Zřejmě ho donutila manželka, aby na ně vlítl. Jinak si to neumím vysvětlit. Sledovala jsem celou scénu schovaná za oknem a chichotala se do záclony. Ovšem jen do chvíle, než na ně Kráčmerová vylila kýbl vody, neboť se jejímu muži jen vysmáli. Namíchla je k zuřivosti. Jejich čokl se vztekle rozštěkal a kluci, celí mokří, což nebylo nic záviděníhodného uprostřed říjnové noci, se s hulákáním nadávek rozčileně rozutekli. Pár z nich posbíralo ze země kameny a začalo je po ní házet. Ona i Kráčmer se včas schovali, ale odnesla to některá okna. Zvuk rozbíjejícího se skla probudil protější sídliště a čumilové v oknech na sebe nenechali dlouho čekat. Jenomže z postele vylezli zbytečně, neměli šanci cokoliv vidět, parta chuligánů dávno zmizela ve tmě neosvícené části ulice. Pravda, nemuseli utíkat daleko, u našeho domu je lampa věčně rozbitá. Myslím si, že Kráčmerovi tehdy napáchanou škodu neřešili. Byli rádi, že spory dál nepokračují a rychle se na to zapomnělo.

Od té doby se jim vyhýbám jako čert kříži. Nechci s nimi mít nic společného. Naštěstí své sousedy na patře potkávám zřídka, jen se pozdravíme a mizím rychle pryč.

Hudba se nijak neztišila ani po hodině. Na ovladači jsem zkoušela zvýšit zvuk, ale nedařilo se mi to přehlušit, virválu metalové hudby jsem seriálem Chirurgové nemohla konkurovat. Kromě toho jsem zaslechla na chodbě dívčí i mužské hlasy. Zřejmě spolu mluvili mezi dveřmi. Pak jsem zaznamenala klapot podpatků mizící po schodech dolů. Zbystřila jsem, tajně doufajíc, že se teď uklidní, když jim odešla dámská společnost.

Opak byl pravdou. Zanedlouho mi kdosi bušil pěstí na dveře. Škubla jsem sebou, až mi ovladač vypadl z ruky. "Slečno haló, votevři," zahalekal z chodby přiškrcený podnapilý hlas.

Vytřeštila jsem oči směrem ke dveřím. To se mi snad zdá... Ať jdou pryč!

" Pojď za náma, zveme tě na panáka," ozval se následně výrazně hlubší mužský hlas.

" Neboj, žádný buchty tu nejsou, sme tu jen my dva. Připij si s náma na dobrý sousedský vztahy," nabádal mě zas ten první a podle šustění jsem poznala, že se mi válí po dveřích.

Dělala jsem mrtvého brouka, nehnula jsem se z místa a ani nedutala. Že mají dnes večer nouzi o holky, neznamená, že na jejich přání k nim hned poletím jak nějaká mařena. Několikrát znova silně zabušili na mé chatrné dveře. Pomalu jsem dostávala strach, že se jich nezbavím.

" Haló, haló," škytl. " Seznámíme se. Neboj se, my sme hodní klucí," povídal přiškrcený hlas, rázem se oba řehtali na celou chodbu.

Dobrý fór, dnes to ale neklapne, pánové... Kdybych chtěla opilce, nemusela jsem se stěhovat.

" Pojď se skamarádit, no ták, máme tu všechno, co si jen budeš přát," lákal mě ten střízlivější s hlubokým hlasem, alespoň tak na mě na tu vzdálenost působil.

" Pivo, víno, vodku, šikovný ruce! Nebo chceš jiný matroš?" prohlásil přehnaně vážným tónem ten druhý. Následně oba opět vyprskli smíchy.

Uslyšela jsem, jak mi mezerou mezi futry čmuchá ten jejich čokl. Byla jsem pořád tiše jako myška a nehnutě seděla na posteli. Modlila jsem se, aby je to brzy přešlo a dali mi pokoj. Nepotřebovala jsem, aby tahle situace nějak vygradovala.

Po několika nekonečných minutách oboustranného ticha, nepočítala jsem funění doprovázené škytáním a plivání na zem, se ještě jeden odhodlal k marnému pokusu, než jim docela došla trpělivost. " Dělej, votevři. Pobavíme se, určitě chceš!" vztekl se přiškrcený a zalomcoval mi klikou u dveří.

Když se ani po chvíli vyčkávání nic nedělo, ten druhý mu řekl: " Serem na ni, jdeme."

" Máš recht, kámo, je to nafoukaná čubka." Ozvalo se zašustění, jak se odlepil od mých dveří.

Trochu se mě to dotklo, ale úleva, kterou jsem pocítila, když se konečně odšourali a následně práskli dveřmi, byla nepopsatelná. Svou frustraci jsem si vybila nadávkami a prostředníčky mířenými na chodbu. Chvíli na to se spustila dokolečka ohrávaná metalová hudba. Ještě že tak, už mi málem začínala chybět.