Doupě stínů

Vítejte,

Jsem Viktorie Rubenová - umělecká řezbářka a spisovatelka

Popis románu:

Alžběta je mladá dívka, která se snaží srovnat si život a zapomenout na minulost. Najde si nový byt a stabilní práci. Mohlo by se zdát, že má nejhorší za sebou, jenomže zanedlouho ji začne sužovat samota a depresivní stavy, noční můry se noc co noc stupňují a ona se brzo ocitne na dně svých sil. Zprvu všechny neblahé indicie ignoruje a podvědomé předtuchy se snaží potlačit, doufá, že je na vině prodělaný dlouhodobý stres, únava z vyčerpávající práce a pocit osamělosti z odloučení od rodiny a rozchodu. Jenomže už brzo se ukáže, že skutečnost je mnohem děsivější než se zdá a opravdové nebezpečí nepřichází z tohoto světa.  

Aby mohla čelit útokům na svou psychiku a mohla pochopit, co se kolem ní děje, začne odkrývat temné tajemství domu, ve kterém žije. Situaci musí vyřešit a to i navzdory důraznému varování. Je to nutkání, kterému se nedokáže ubránit možná i díky tomu, že podědila jisté schopnosti po své tetě, která je médium. 

K tomu všemu ji začne obtěžovat bývalý přítel, na kterého nemá nejlepší vzpomínky, musí se zabývat konflikty se sousedy závislými na návykových látkách a pozná novou lásku, která ale sebou přináší další komplikace. 




Doupě stínů je má spisovatelská prvotina, která spatřila světlo světa zatím jako e-book. Jedná se o román, ve kterém nechybí napětí ani kriminální a spirituální zápletka. Čtení pro příjemné chvíle a odreagování u kávičky :)

Příběh byl již zveřejněný na internetu před nějakou dobou a těšil se celkem hojnému zájmu, s přibývajícími zkušenostmi jsem ale knihu přepsala a vylepšila o podrobnější psychologický projev postav a nové vyústění zápletky, takže jsem nakonec s údivem zjistila, že se počet stránek zdvojnásobil... E-knihu je možno zakoupit za 100kč, v případě zájmu klikněte na text v růžovém rámečku. Stejně tak je pod ním ukázka první kapitoly. 

Krátce autorce:

Viktorie Rubenová nebo-li Viktorie R je pseudonym pod nímž se ukrývá jméno Aneta Bittnerová. Autorka vystudovala řezbářskou školu, vystřídala různorodé práce a nyní se druhým rokem věnuje umělecké tvorbě a psaní.  


Malý úryvek:


Už se blížili, ustrašeně jsem se zajíkla, já jsem nikdy neuměla moc dobře lhát... Najednou se můj strach obrátil v bojovnost. Je to přece koneckonců jejich vina. Když už toho psa vyhazují z bytu, mají si ho uvázat. Snažila jsem se rychle hodit do klidu a nekoukat po nich, napětím se mi ale tajil dech a srdce mi bušilo jako zvon.

 Trio, skládající se ze dvou kluků a dívky, vyšlo z domu proti mně. Kluk po levé straně měl tvář zarostlou strništěm, byl průměrně vysoký, navlečený do šedé uválené mikiny a prošoupaných džínů s nášivkami jakýchsi lebek, zřejmě znaků oblíbených kapel - vypadalo to děsně, navíc měl rozkrok někde u kolen. Ten druhý musel měřit přes metr devadesát, přestože byl přihrbený, tyčil se nad nimi jako stožár ve větru, protože kráčel klátivou chůzí. Na sobě měl oblečenou černou koženou bundu, pod ní černou mikinu s kapucí a modré džíny s dírami. Hlavu mu zdobil neurčitý účes, něco jako rozcuchané neudržované číro. Lukáš, dovtípila jsem se. Zjevně on byl hlavním obyvatelem vedlejšího krcálu. A majitelem psa. Kolem pasu vedl asi svou dívku. S úžasem jsem na ni upřela zrak, byla to opravdová krasavice, která se každý den nevidí. Hned na první pohled člověka zaujaly její hnědé dlouhé zacuchané vlasy, vyholené na boku do půlky hlavy a tím pádem dávaly vyniknout velkému tunelu v uchu. Temné kruhy pod očima v hubené tváři s vystouplými lícními kostmi, nepřítomný pohled, průsvitně bílá pleť a vyzáblá postava; vypadala jako by po měsíčním pobytu vylezla z hrobu. Holka, ty v tom pěkně lítáš, myslela jsem si, a aniž bych to dělala úmyslně, zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Měla oblečené černé upnuté kalhoty, které ještě víc zvýrazňovaly její tenká párátka místo stehen a bílé tričko, pod nímž vynikal plochý hrudník bez podprsenky. Její outfit v tomhle sychravém počasí doslova bil do očí, otřásla jsem se zimou za ni. Naštěstí zcela ignorovala mou přítomnost, takže ani nevnímala, jak na ni hledím. Ale všiml si mě dlouhán a když můj pohled pomalu sklouzl z vedlejšího bodu přímo na něj a já uviděla jeho kamennou tvář a modré chladné oči, které mě skrznaskrz probodávaly, cukla jsem sebou jako bych se právě probrala a oči rychle zapíchla do země. 

 Když jsme se míjeli, nahodila jsem neutrální výraz, a co nejlhostejněji začala zaujatě hrabat v kabelce klíče. Oni se ale najednou vedle mě zastavili a já v hloubi duše zoufale zaúpěla. 

 " Hej, princezno," vyštěkl najednou jeden z výrostků, vytušila jsem podle hlasu který. 

 Zatrnulo ve mně, pomalu jsem zvedla hlavu a otočila se na dlouhána. 

Pustil z ruky svou trofej ze záhrobí, udělal dlouhýma nohama krok a rázem už stál těsně u mě. Jeho oči najednou opustil tvrdý výraz a já si všimla, že má vlastně sice vyhublou, ale pohlednou tvář. 

V mysli mi projel záblesk vzpomínky na divného návštěvníka, ta podoba byla vážně zarážející. Když se tu po něm tak urputně sháněl, nebude to náhoda, jistě jsou příbuzní.

 " Ty bydlíš u nás na patře, že?" Začal na mě chrlit poněkud oklikou, ale k mému překvapení vlídným tónem a zabořil uvolněně ruce do kapes.

 Přikývla jsem. Bylo mi jasné, že se pokoušel jen začít konverzaci, jistě si byl dobře vědom, kdo vedle něj bydlí, když jsme spolu nedávno mluvili a ještě předtím mi úplně namol plival před dveře.

 " Neviděla jsi dneska mýho psa?" vyslovil otázku, které jsem se bála jako čert kříže. 

Dlouze jsem se nadechla, abych získala čas, ale snažila jsem se i nadále vypadat lhostejně. " Ne... Jen jsem ho slyšela... včera večer. Proč?" 

 Jeho světlé výrazné oči se na mě pronikavě podívaly. Než ale stačil cokoliv říct, jeho kamarád ho předběhl. " Prostě ti zdrhnula, Fojto. Zase! Smiř se s tím. Nemůže to s tebou vydržet. Jako každá ženská." Hned na to se pobaveně zařehtal. Následně vytáhl krabičku cigaret, po kterých se hned začala sápat i dívka zombice. 

 " Smích, Johny? Neboj, to tě rychle přejde!" zuřil Fojta, otočil se ke mně zády a šel k nim. Ulevilo se mi. On si ale došel jen pro cigaretu, a když si zapálil, začal opět mluvit ke mně. " Takže když jsi vycházela z baráku, už tam nebyla... A víš vůbec, jak vypadá? Je to velká žlutá fenka s náprsenkou, má černý kožený obojek. Už víš?"

 Otráveně jsem přikývla, jsem snad blbeček?